This text explores the significance of Jan Patočka's writings from the period of Negative Platonism. It addresses the common objection that Patočka eventually abandoned these inquiries, rendering them an exhausted or irrelevant phase of his development. Drawing on Heidegger's interpretation of Aristotle, the author argues that to engage with a philosopher's legacy does not necessarily mean following their personal chronological path. Instead, it involves returning to more original insights that may remain untapped. Patočka's non-dogmatic style and broad intellectual range allowed him to leave certain philosophical directions as open possibilities for the future rather than discarding them entirely. The abstract asserts that his earlier reasoning remains a valid and potent resource for contemporary thought. By exploring these unused paths, one can uncover profound philosophical potentials that Patočka himself did not fully pursue. Consequently, the study defends the legitimacy of revisiting Patočka’s earlier work as a means of original philosophical inquiry today.
Překonat nebo „navázat“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 4. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Překonat nebo „navázat“
Důraz na význam Patočkových textů z doby „Negativního platonismu“ (a tomu blízké) se často setkává s námitkou, že sám Patočka tuto celou problematiku opustil anebo aspoň ponechal nevyužitou („nevyčerpanou“). Na to lze celkem snadno a právem odpovědět poukazem na to, co Heidegger (r. 1931) říká ve svém výkladu IX. knihy Aristotelovy Metafyziky: „Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil.“ (Ve Chvatíkově překladu, 2001, na str. 63.) Navázat na Patočku nemusí totiž znamenat jít tím směrem, kterým se on sám vydal, nýbrž nechat se hluboce oslovit třeba jen jednou fází jeho filosofování a vydat se jejím směrem, i když sám Patočka se tím směrem nakonec nevydal a nechal tu cestu nějak nevyužitou. Lze ostatně poměrně snadno prokázat, že Patočka ten směr uvažování, kterým se vyznačují texty z uvedené doby „Negativního platonismu“ (tedy z konce války a z let nejblíže dalších), vůbec naprosto neškrtl a nevymazal, ale že se příležitostně vyjadřuje způsobem, dost přesvědčivě dokládajícím, že si to vše ponechává jako zatím nevyužitou možnost na nějakou budoucí příležitost. (U Patočky lze něco takového s užitkem podniknout zejména také proto, že on sám nebyl vůbec dogmatický ve svém vyjadřování a dokonce ani v přijaté terminologii, ale často psal – zejména své poznámky a nápady – spíše pod dojmem toho, co právě přečetl; a Patočka četl hodně, zvláště v době, kdy byl v FÚ AV s poměrně bohatou knihovnou.)
(Písek, 140418-1.)