This text explores the complex relationship between topicality and systematicity within the practice of philosophy. A philosopher is guided by a dual norm of truth: the requirement to critically and responsibly comment on specific historical situations and the necessity to allow truth to integrate their overall thinking and all life activities. The author argues that the primary goal of philosophy is neither the construction of grand, closed metaphysical systems, as proposed by Hegel, nor the mere critique of random banalities or absurdities. Instead, the philosopher's essential task is to distinguish between truly insignificant accidents and those seemingly banal events that may act as critical triggers for major historical developments. Such discernment requires a highly refined sense of context and a specific type of systematicity. Consequently, the philosopher must navigate between immediate situational demands and the long-term coherence of their thought. This approach emphasizes that genuine philosophizing is a responsible act rooted in the ability to perceive deeper connections within the flow of events.
Aktuálnost a systematičnost ve filosofii
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 9. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Aktuálnost a systematičnost ve filosofii
Filosof (a jeho filosofování) zůstává vždy pod dvojí či spíše podvojnou normou: jednak musí zůstávat pod normou pravdy (jako ryzí nepředmětnosti) v každé situaci, do níž je postaven a „poslán“ a kterou tudíž musí kriticky a odpovědně posuzovat a komentovat; a jednak musí sám zůstávat pod normou téže pravdy, která jej nejen situačně oslovuje, ale zejména „vede“, tj. dává mu „pokyny“, jež integrují resp. by měly integrovat nejen jeho myšlení, ale také všechny jeho aktivity (včetně onoho zaměření do situačnosti a tedy do konkrétních situací), takže vlastně celý jeho život. To má zvláštní dopad na jeho sebepochopení jako filosofa: předním úkolem a cílem filosofa není, jak se mylně domníval třeba Hegel, budování velkolepého myšlenkového systému, ale ani komentování a kritizování kdejaké náhodně se naskytnuvší banality nebo absurdity. Nicméně je ovšem na filosofovi, aby dokázal rozpoznat bezvýznamné nahodilosti od takových, které navzdory prvotnímu zdání banality (nebo absurdity atd.) mohou vyvolat nesrovnatelně závažnější události nebo k nim vést, protože mohou fungovat jako zdánlivě nahodilé „spouštěče“. A k takovému rozpoznání je právě zapotřebí vyvinutého smyslu pro rozpoznávání souvislostí, tedy smyslu pro systematičnost (ovšem jiného typu).
(Písek, 140904-1.)