This article critically examines the fundamental problem of Platonic chorismos—the ontological separation of ideas from the world of things and human existence. The author reflects on Jan Patočka’s interpretation, which characterizes the idea as an "absolute object," while simultaneously acknowledging Patočka’s own suggestion that the objective and representational nature of the idea must be transcended. Building on these provocations, the author proposes a radical conceptual shift: the idea should be understood not as an object, but as a "non-object." This redefinition eliminates the static gap between the ideal and the real. Instead of being isolated by a spatial or metaphysical distance, the idea is viewed as a dynamic appeal and a challenge directed toward reality, urging the realization of "the right" in the world. Consequently, chorismos is reinterpreted as a transition from non-objectivity to objectivity, from interiority to exteriority, and from the future to the present. The improvement of reality thus depends on the individual internalization of these non-objective calls and their subsequent incorporation into the world through meaningful action.
Chórismos a „nejsoucí“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 9. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Chórismos a „nejsoucí“
Velkým Platónovým problémem (resp. velkým problémem, jak jej známe už v Platónovi a od Platóna) je ona zvláštní oddělenost, „izolovanost“ idejí od „naší reality, od světa věcí a světa lidí ponechaných samým sobě“ (Patočka, Neg. Plat. 1990. str. 47). Patočka ten problém vidí, uvědomuje si jej, a postřehuje dobře řadu věcí s tím spojených. Ale po mém soudu není v čemsi dost přesně orientován, takže se dopouští formulací zavádějících. Tak třeba ví, že „ideu, tento absolutní předmět“ (s. 47, a znovu 48), je „spíše třeba (ideu samu) ještě překonat, předstihnout, připravit ji o její před-stavující, předmětný, obrazový ráz“ (tamtéž). Právě v reakci (odpovědi) na tyto provokující (challenging) formulace jsem se rozhodl nechápat ideu (ten název zatím nechme stranou, možná, že bude lépe jej opustit) vůbec jako „předmět“, natož jako „absolutní předmět“, nýbrž jako „ne-předmět“; a rozhodl jsem se nechat docela odpadnout jakýkoli její „před-stavující, předmětný, obrazový ráz“. „Idea“ je oddělena ode vší reality, od celého světa věcí a světa lidí jen tak, že k ní nelze přistoupit jako k předmětu, jako k nějaké věci (byť jakkoliv povznesené a „idealizované“), což znamená směrem zvnějšku (a tudíž ani nemůže být žádným způsobem ovlivněna zvnějšku); ale není oddělena žádnou mezerou ve směru k „realitě, ke světu věcí a světu lidí“, nýbrž naopak k nim směřuje, míří, přichází a oslovuje je, vyzývá je k něčemu a posílá je vykonat něco, uskutečnit to (jako „to pravé“), zařadit, inkorporovat to do tohoto prostředí, do „reality“, doprostřed „skutečnosti“, a to s dalekosáhlou perspektivou univerzálního vylepšení, „nápravy“. Jakmile tohle domyslíme, musí nám být zřejmé, že tu jde o přechod z ne-předmětnosti do „předmětnosti“, od niternosti k vnějšku a vnějšnosti, zkrátka o příchod z budoucnosti do přítomnosti. Pokud jde o opačný přechod, máme tu jen omezené možnosti: zniternění je možné jen individuálně, tj. je do nitra (niternosti) jednotlivého určitého subjektu.
(Písek, 140917-5.)