This text explores the inherent tension between the individual nature of philosophical inquiry and the necessity of institutional support. The author posits that philosophizing is an exclusively autonomous and independent intellectual activity that cannot be performed through true collaboration; instead, thinkers often operate within the constraints of philosophical schools. Despite this individual essence, a philosopher cannot function in isolation, as the work requires a continuous dialogue with both past and contemporary thinkers. This necessity creates a dependence on institutions such as universities and academies that maintain essential libraries and resources. However, a fundamental conflict arises regarding evaluation. Institutions tend to favor objective and formalized criteria, whereas the true value of philosophical work remains fundamentally resistant to such formalization. By definition, institutions are incapable of truly evaluating philosophical depth, as they prioritize administrative metrics over the subjective essence of the work. The reflection highlights the paradox where the very institutions that provide the necessary tools for philosophical work simultaneously employ evaluative mechanisms that are incompatible with the nature of philosophy itself.
Filosofování a instituce
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 10. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Filosofování a instituce
Filosofování je možné pouze jako zcela a výhradně individuální, svébytná a samostatná myšlenková aktivita; filosoficky „spolupracovat“ ve vlastním smyslu opravdu nelze, lze jen pracovat na přidělených (nebo rozdělených) tématech v rámci filosofické školy (a tedy pod vedením určité jednotící koncepce). Na druhé straně však nelze filosofovat bez ohledu resp. bez určitých vztahů k jiným myslitelům, minulým i současným, a to znamená bez navazování na ně – a tedy v jistém smyslu bez rozhovoru s nimi (což ovšem vůbec neznamená v souhlasu s nimi). A k tomu je zapotřebí mít k dispozici dost rozsáhlou knihovnu – anebo přístup do dobře udržované a spravované knihovny univerzitní, fakultní nebo příslušných vědeckých ústavů (Akademie apod.). Tím se každý filosof nutně dostává do závislosti na institucích, i když v těch institucích přímo nepracuje (není v nich zaměstnán). Instituce však mají svůj vlastní způsob nejen působení, ale také způsob, jak se samy rozvíjejí. Tak např. když mají hodnotit, dávají přednost zcela jiným hlediskům, než jakými je vázána práce filosofa. Odtud všechny pokusy o tzv. „objektivování“ hodnocení, tj. zbavení hodnocení všech „subjektivních“ prvků. Ovšem skutečnou hodnotu filosofického textu a zejména filosofické práce vůbec nelze nikdy formalizovat (leda okrajově). Instituce ex definitione není s to vskutku ,hodnotitʻ.
(Písek, 141002-1.)