This text explores the meaning of philosophizing, emphasizing the activity itself rather than philosophy as an objectified discipline. The author defines philosophizing as a deeply rooted love for and desire for truth. A crucial distinction is made: philosophizing is not about achieving or grasping truth as an ultimate goal, but rather about the committed realization and implementation of what is "right." Through continuous questioning, the individual seeks to identify what is necessary to act upon in a specific situation (hic et nunc). The aim is not to abandon the world in pursuit of abstract truth, but to recognize how to rectify current existence toward what "ought to be." Ultimately, the meaning of philosophizing lies in discerning the correct direction for action, where truth itself determines the meaningful path. It represents a shift from theoretical contemplation to an active responsibility for improving reality through the recognition of what is truly essential in the present moment.
Smysl filosofování
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 4. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Smysl filosofování
Když se tážeme po smyslu filosofování (raději než po smyslu „filosofie“, protože bychom byli v nebezpečí nevhodné objektivace), nemůžeme tento dotazovaný „smysl“ redukovat na pouhý účel, a to prostě proto, že se nesmíme dopustit jedné vážné záměny. Filosofování je v našem pojetí nejhlouběji zakotveno (za-kořeněno, možná lépe: svými kořeny zapuštěno a odtud vyrůstá) jako láska k pravdě a usilovná touha po ní. To však nemůžeme (a nesmíme) chápat jako úsilí po dosažení a uchopení pravdy, nýbrž právě obráceně jako úsilí plně odevzdané provádění, uskutečňování pravdy (resp. toho, co je „tím pravým“ – zase obrana proti objektivaci „pravdy“ jako vlastního cíle filosofování. Určitý filosofující se cestou ustavičně pokračujícího tázání domáhá co nejlepšího rozpoznání toho, co je v dané situaci (a konkrétně pro daného filosofujícího) tím pravým, co má podniknout, vykonat a udělat. Nejde tedy o to, opustit vše kolem a vydat se za pravdou navzdory všemu (či dokonce bez ohledu na vše), nýbrž o rozpoznání toho, co je hic et nunc (což nemusí být momentální stav, ale něco mnohem širšího a rozměrnějšího) nezbytno vykonat, aby došlo aspoň k malé, částečné nápravě toho, co prostě „jest“, a to ve směru toho, co být má, k čemu má dojít, jakým dalším směrem se správně ubírat. To znamená, že to je pravda sama, která rozhoduje o tom, kam směřovat, aby to mělo smysl.
(Písek, 130403-2.)