The text examines the method of comparison and its limitations within the framework of scientific and humanistic inquiry. The author distinguishes between the natural sciences, where comparison is primarily used to classify individuals into groups based on phenotypic similarities, and the humanities, which often prioritize uniqueness and the incomparable. While in natural sciences differences may suggest the existence of a new species, humanistic studies focus on aspects that transcend general patterns, such as the singular genius of William Shakespeare. The article argues that comparison is a useful yet secondary tool when the goal is to understand individuality. Paradoxically, identifying the incomparable elements of a subject often requires a preliminary process of filtering out everything that is comparable. Ultimately, the choice between emphasizing similarities or highlighting unique differences depends on the specific field of study and the researcher's focus on either classification or the recognition of exceptional phenomena that defy standard categorization.
„Nesrovnatelné“ a komparace
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 4. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
„Nesrovnatelné“ a komparace
Srovnávání (komparace) představuje jednu z důležitých metod studia a poznávání, ale není to rozhodně metoda jediná ani hlavní. Někdy na detailech resp. na individuálních rozdílech nezáleží, a pak je srovnávání smysluplné. Naproti tomu, tam kde nám nejde o to, že se některé skutečnosti sobě navzájem podobají, ale máme zájem na rozdílech, na odlišnostech, slouží nám srovnávání jen jako pomocný, ale vedlejší prostředek. Tak např. v přírodních vědách převažuje zájem na co nejpřesnějším rozpoznání fenotypu, aby bylo možno jedince zařadit do určité „třídy“, tedy do určitého druhu, event. rodu. Tam kde se jedinec některými významnými (a to může být i poněkud subjektivní) vlastnostmi odlišuje, odborník uvažuje o tom, že jde možná o nový druh (nebo dokonce rod). Naproti tomu v oblasti tzv. duchověd (s čímž se ovšem zároveň vždy pojí možnost jistého zpochybňování „vědeckosti“ samé) jde někdy o hierarchicky převažující soustředění na jedinečnost, nepodobnost, zvláštnost, tedy na to, co se srovnání či přirovnání nějak vymyká. (Tak např. na Shakespearovi nás asi nebude na prvním místě zajímat to, co je tomuto géniovi společné s jinými umělci jeho druhu a vůbec s dobou, ale naopak to, čím svou dobu a zejména své současníky přesahuje a předčí.) Ovšem je pochopitelné, že se k těmto nesrovnatelnostem dostáváme hlavně tím, že postupně vyřazujeme to, co je srovnatelné.
(Písek, 130417–2.)