This text explores the problem of the independence and autonomy of a thought within the context of the whole of thinking. The author challenges the conventional view of thinking as a mere continuum of psychic processes and critiques the automatic identification of a thought with its content (cogitatum). Instead, it is proposed that we examine the thought as an entity that necessarily precedes the psychic act of apprehension. This thought, for which the author adopts the term idea in a revised sense, originates from the future as a non-objective challenge to be realized within consciousness. The study addresses the differentiation within the realm of non-objective realities and suggests a methodological parallel in the distinction between a work of art and a mere artifact. The objective is to understand how a thought can be transposed into new contexts while maintaining its identity and what role its non-objective character plays in the processes of formulation and interpretation.
Myšlenka – její „samostatnost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 7. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Myšlenka – její „samostatnost“
Problém „celku“ a celkovosti má docela zvláštní povahu a význam ve sféře myšlenkové: do jaké míry můžeme mluvit o „jednotlivosti“ a také „jednotě“ myšlenky, do jaké míry může být určitá myšlenka natolik „samostatná a „svébytná“ že může být převedena, transponována do jiných, nových kontextů? Překážkou při zkoumání tohoto problému (či spíše těchto problémů, této problematiky) je běžný zvyk mluvit o myšlení jako o kontinuu (či proudu) proměn vědomí, zatímco za určitou „myšlenku“ dosadíme automaticky ono její „myšlené“ (cogitatum). Abychom našli lepší nebo aspoň jiný způsob, jak se zabývat nejen myšlením jako psychickým procesem, ale jednotlivými myšlenkami, musíme se vydat jiným směrem, totiž nikoli k myšlenému (cogitatum) jakožzo „produktu“, výsledku myšlení, nýbrž k tomu, co každému myšlenkovému (psychickému) aktu a zejména každému pokusu o ono zvláštní myšlenkové „uchopení“, tj. o uchopení myšlenky samé, nutně „předchází“ – i když ovšem nikoli předmětně, minulostně, nýbrž ne-předmětně, tedy v budoucnosti, takže sama myšlenka, které tak má být uchopena, přichází z této budoucnosti, tedy nepředmětně, jako nepředmětná výzva k uchopení, tedy k přemýšlení, jako jejího uskutečnění ve vědomí, v myšlení (i psychicky) – a snad jednou, posléze, k formulaci a pak k pokusům o náležitou interpretaci v přístupu jiných, dalších. Možná bychom v tomto případě zvolit (ovšem v novém smyslu) starý termín „idea“ – ovšem za předpokladu,že to aspoň náznak nějaké samostatnosti lze předpokládat. To však nás vede k docela jinému problém, totiž jak se to má s náznaky jistého druhu odlišení a dokonce oddělení ve svět nepředmětných skutečností. Jistou pomocí – jen metodickou – může být lepší prozkoumání povahy tzv. umělecké díla, které principiálně odlišíme od artefaktu.
(Písek, 130703-2.)