The text reflects on the nature of time and whether creativity or destructiveness can be legitimately attributed to it. The author argues that time lacks an independent reality separate from happenings; instead, it is inherently tied to the activity of events-subjects. Concepts of creativity and destructiveness are viewed as manifestations of the actual presence of a specific event rather than attributes of time itself. The progression between phases of an event is not purely destructive, as the integrity of the event as a whole persists and the temporal shift is a fundamental condition for its presence in the world. General time arises from the overlapping of temporal fields of individual subjects within their environment but lacks its own active subject and thus cannot be an agent of change. The true origin of creative or destructive effects must be sought in the process of establishing the event, which actively becomes a subject. This philosophical reflection challenges the perception of time as an external force, emphasizing the role of internal dynamics of events in constituting the world and its temporality.
Čas jako „tvořivý“ a jako „ničivý“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 8. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Čas jako „tvořivý“ a jako „ničivý“
Samozřejmě je tu vážná otázka, zda onu „tvořivost“ nebo „ničivost“ můžeme vůbec legitimně připisovat času samému – jde vlastně spíš jen o aktuální přítomnost, a to znamená: přítomnost příslušné (pravé) události a jejího subjektu (eventuelně: jakožto subjektu). Ovšem aktuální přítomnost, ať jakkoli časově rozměrná (a nikoli bodová), nikdy nezahrnuje celou událost (leda v těch nejjednodušších případech, to nechme zatím stranou), takže pouhý postup od jedné aktuální fáze k druhé ještě nemá a ani nemůže mít zcela ničivý význam, neboť vždy něco z události (nejen mimo ni, mimo její integritu) zůstává ještě součástí příslušného událostného dění jakožto „celku“. Takže mluvme o „času“ jen prozatímně a jaksi zástupně: je udělení (přidělení) lhůty či termínu zároveň tvořivé i ničivé? Není naopak třeba je chápat jako základní podmínku oné přesouvající se „přítomnosti“ události-subjektu ve světě resp. v jejím, tj. ve „svém vlastním“ okolí (prostředí, „osvětí“)? – Čas sám totiž nemá samostatnou, od „dění“ oddělenou a na „dění“ nezávislou skutečnost, tj. žádné „svébytí“, ale je vždy těsně spjat s aktivitou nesčetných „událostí-subjektů“, jejichž „časová pole“ přesahují do okolí (pokud je nějaké k dispozici, tedy do „osvětí“ jako aspektu „světa“), tam se překrývají a prostupují a výsledkem vytvářejí místně a časově proměnlivý „obecný čas“. Tento „obecný čas“ však není a ani nemůže být ani tvořivý, ani ničivý, protože nemá k dispozici žádný „svůj-vlastní“ aktivní subjekt (a pouze subjekty jsou nadány aktivitou, tj. schopností být aktivní, rozjíždět akce). Vlastní „skutečnost“ (i „původ“) oné „tvořivosti“ nebo „ničivosti“ musíme proto hledat a zkoumat tam, kde je zakládána a ustavována (pravá) událost a případně její subjekt (a je to událost sama, která si ustavuje svůj subjekt resp. která se sama aktivně stává subjektem).
(Písek, 130831-1.)