This text examines the philosophical concept of "budost" (futurity), defined as a specific component of the future inherent to a particular true event. Futurity is not an external attribution but an integral part of the event as a whole, inextricably linked with its "pastness." The event is understood as a subject characterized by reactibility—the capacity to respond to stimuli. The author distinguishes between two types of reacting: the first focuses on what currently is or has been, leading to repetition and tradition. The second type represents a sensitivity to challenges emerging from the future, directed toward that which does not yet exist. This anchoring of the subject in the non-existent is crucial for understanding the temporal correlation of the event. Futurity contains the event's overall plan as well as traces of interactions with other occurrences, thereby transcending the notion of time as a mere sequence of present moments. The entire process of an event's formation is thus conditioned by the subject's active relationship to the non-existent and its own temporality.
Budost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 5. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Budost
Budost je – předběžně řečeno – ta „část“ (nebo „složka“) budoucnosti, která náleží určité (pravé) události; a nejde tu o naše rozhodnutí, že my tuto budost oné události přiřadíme, nýbrž událost sama si ji přivlastňuje – a proto je to také její vlastní budost. Jakožto přivlastněná je nějakým způsobem pojata (zachycena, uchopena, zapojena) do události jakožto celku. Událost je svou povahou celkem, a do tohoto celku je zapojena jak její budost, tak její bylost. Právě proto nemůžeme chápat ani budost, ani bylost jako pouhou sérii postupně se střídajících jsoucností (aktuálních přítomností); to by právě znamenalo zcela pomíjet jejich časovost (tj. časovou souvztažnost, a tedy také „načasovanost“). Do budosti, kterou rozhodně nemůžeme chápat jako naprosto prázdnou, náleží především něco jako celkový „plán“ události, ale „vpisuje se“ do ní také něco z toho, co se už událo, ale co nastalo mimo rámec onoho původně (nebo i následně, ale hned na počátku) „naplánovaného“ (např. jako důsledek reakce na setkání s jinými událostmi, apod.; nezbytným prostředníkem, ba aktérem tohoto „vpisování“ do budosti je reaktibilita události jakožto subjektu). Protože však reagování může být dvojího druhu, musíme rozlišovat také dvojí reaktibilitu: reagování na to, co aktuálně jest (a zprostředkovaně na to, co „bylo“) vede k tradování „zhruba téhož“, tedy k opakování a k navazování; naproti tomu reagování na to, co (ještě) není, tedy na „výzvy“, přicházející z budoucnosti, je zcela jiného typu a představuje druh vnímavosti vůči „nejsoucímu“. V každém případě však reagování samo je výkonem události jakožto subjektu, a proto samo „vychází“ (začíná) v nejsoucím, v němž je každý subjekt bezpodmínečně zakotven. Z toho pak vyplývá, že bylost každé (pravé) události se formuje (je formována) vposledu touto zakotvenosti subjektu v nejsoucím, bez které by nebylo možné žádné reagování na to, co „jest“, natož na něco z toho, co už „bylo“.
(Písek, 120527-5.)