The text reflects on the fundamental aspects of human nature, which is defined not only by an innate desire to know but, more importantly, by a constant urge to deepen, refine, and expand existing horizons of knowledge. The author critically examines the ancient Greek ideal of episteme, which perceives knowledge as a static, definitive, and perfect insight, yet paradoxically precludes the possibility of any intellectual progress or evolution. In this context, the pivotal figure of Socrates is highlighted, specifically his concept of "learned ignorance." The author interprets this approach not as a manifestation of destructive skepticism, but as a crucial methodological and ethical principle of critical thinking. Genuine knowledge necessitates consistent criticality, allowing for a clear and precise distinction between verified facts and mere subjective opinions or prejudices. Recognizing the limitations of one's own intellect and identifying what remains unknown constitutes the essential foundation for meaningful inquiry. The article demonstrates that knowledge is not a closed state but a dynamic process of perpetual questioning and the search for truth.
[Touha vědět a touha dozvědět se víc (a přesněji)]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 9. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
[Touha vědět a touha dozvědět se víc (a přesněji)]
K lidské povaze náleží touha a vůle vědět, ale neméně také touha se dozvědět ještě víc (a přesněji). Už toto rozpoznání poukazuje zřetelně na chybnost či mylnost starořeckého ideálu „vědění“ ve smyslu epistémé (tedy „vidění“, náhledu, názoru ve smyslu zření). Epistémé nepřipouští vylepšování, dokonalost vylučuje „pokrok“. Právě proto představuje Sókratés tak významnou a přímo stěžejní postavu myslitele, který rozpoznává omezenost jak svého, tak každého vědění, a poukazuje nám na známé pojetí „vědoucího nevědění“. To sice někdy může vést (a některé myslitele vskutku vedlo) k zásadní skepsi, ale jen z nedorozumění resp. z nepochopení, co to takové „vědoucí nevědění“ vpravdě jest. Nejde o paušální relativizování veškerého vědění, nýbrž o zásadu kritičnosti, která dovolí a také dokáže rozpoznat, co skutečně víme, od toho, o čem se jen domníváme, že to víme, ergo: poznat a vědět, co ještě nevíme.
(Písek, 120928-1.)