This text explores the ontological role of the subject, conceptualizing it not as an abstract point but as a decisive center of communication within true events. The subject serves as a vital mediator between the internal and external dimensions of an event, facilitating the processes of exteriorization and interiorization. A central theme is the subject’s function as the site of transition between temporal modalities: from potentiality to actuality and finally to pastness. The author challenges conventional notions of transitions between entities, arguing that such movements are grounded in the shift from the "not yet" to the "here and now" and the "no longer." Furthermore, the text deconstructs the illusion of permanence or remaining unchanged. It posits that any duration or persistence must be actively maintained by a subject at some level of the event process. Without this active mediation, events would lapse into nothingness rather than merely passing into the past. Thus, the subject is presented as a fundamental constitutive element that ensures the continuity and structure of reality across different levels of existence.
Subjekt jako centrum „komunikace“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 12. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Subjekt jako centrum „komunikace“
Subjekt není žádný „pomyslný bod“, ale má rozhodující úlohu v komunikaci (pravých) událostí mezi sebou (a pak ovšem jde o komunikaci různých subjektů různých pravých událostí). Subjekt je však zejména prostředníkem „komunikace“ (zde to slovo má naprosto specifický význam) mezi nitrem a vnějškem každé jednotlivé pravé události. Subjekt je místem přechodu od vnitřního k vnějšímu, ale také od vnějšího k vnitřnímu (tedy místem zvnějšňování i zvnitřňování). Tento přechod je něčím naprosto odlišným od přechodu od jedné aktuality k druhé, neboť ta se „vyjevuje“ jen přístupu či pohledu zvnějšku; ve skutečnosti však přechod od jedné jsoucnosti k druhé, jak jsme dosud zvyklí to „myslet“, je umožněn a založen v každém jednotlivém případu přechodem od „ještě ne“ k „právě a tu“, jakož i dále od „právě a tu“ k „již ne“. Subjekt je tedy také „místem“ přechodu z budoucnosti do přítomnosti a z přítomnosti do minulosti (přesněji ovšem: z budosti do aktuality a z ní pak do bylosti). Pokud se nám „zdá“ („jeví“), že při těchto způsobech přechodu vždy něco jakoby beze změny „zůstává“, jde o omyl, který však musí být náležitě odhalen a objasněn. To „zůstávající“ spočívá v jiném typu a jiné úrovni událostného dění, jež je sice do jisté míry samostatné (a proto ho může být použito k výstavbě na vyšší úrovni dění), ale má své vlastní „centrum“ pro přechody a komunikaci na oné nižší úrovni. To je snadno pochopitelné, když uvážíme, že každé „trvání“ musí být aktivně zajišťováno nějakým (v tomto případě nižším) subjektem, bez něhož by prostě skončilo nejen v bylosti, ale rovnou v nicotě.
(Písek, 121223-2.)