The text examines the problem of incorrect objectification using the evolution of physical concepts such as gravitational attraction and the curvature of space as examples. The author critiques the traditional Aristotelian understanding of change, which necessarily presupposes the existence of something permanent and immutable upon which change occurs. He demonstrates that replacing the concept of action at a distance with the theory of spatial curvature merely represents another level of objectification, where space itself is conceived as an object influenced by a physical body. The analysis reveals an inherent contradiction in the interaction between such defined objects: if only their immutable components acted upon one another, no change could occur, whereas the interaction of variable components raises the question of how they communicate without the need for further objectifying constructions. The author ponders whether the influence on space is exerted by the immutable or variable component of a body, thereby encountering the limits of the classical logic of objects. Overall, the text questions the sustainability of objectification as a tool for grasping dynamic reality and mutual influence within philosophical ontology.
Objektivace a subjekt (příslušný)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 5. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Objektivace a subjekt (příslušný)
Velmi dobrým příkladem nesprávné objektivace je vztažení „přitažlivosti“ k hmotnému tělesu, jako by se třeba dvě hmotná tělesa navzájem nějak přitahovala, tj. jako by reagovala přímo na sebe a na své hmotnosti (říkalo se tomu „actio in distans“). Tato starší chyba byla potom (jakoby) „napravena“ tak, že hmotné těleso nevykonává žádný přímý vliv („přitažlivost“) na jiná tělesa, tj. fakticky je nepřitahuje, ale ve skutečnosti zakřivuje prostor kolem sebe. To ovšem znamená, že tento prostor musí být nějak „objektivován“: má-li být „působením“ hmotného tělesa nějaký „prostor“ zakřivován, znamená to, že tento dosud takto ještě nezakřivený prostor musí být pojat jako „objekt“, který je co do některých svých vlastností oním tělesem ovlivňován, tedy měněn. Tradiční (původně řecké, zejména aristotelské) chápání změny předpokládá, že taková změna může probíhat jen na povrchu něčeho, co zůstává nezměněno. Tak se ovšem zřetelně ukazuje, že ona „objektivace“ je vždy nerozlučně spojena s předpokladem něčeho trvalého, neměnného. To platí ovšem i pro samo hmotné těleso (jeden „objekt“), které vykonává určitý vliv či působení na prostor (druhý „objekt“). Proto se nutně dostáváme před problém, zda onen vliv na prostor (jako „objekt“) vykonává pouze ona neměnná složka tělesa, nebo zda jej vykonává složka proměnná; v prvním případě je nejasné, jak něco, co se nemění, může způsobovat jakoukoli změnu, v druhém případě je zase neprůhledné, jak by něco, co je proměnné, mohlo mít vliv na neproměnnou složku druhého „objektu“. Takže zbývá jediná možnost: oba „objekty“ ve svých neproměnných složkách zůstávají neovlivněné, takříkajíc navzájem netečné, a ovlivňují se jen složky proměnlivé. A opět se tu před nás staví otázka, jak může něco proměnlivého ovlivňovat něco jiného, také proměnlivého, aby bylo možno najít mezi obojím právě ten vztah ovlivnění, aniž bychom musili podniknout další „objektivující“ krok.
(Písek, 110505-1b.)