This study explores the ontological concept of an event as an internally integrated whole. The author distinguishes between true and false events, emphasizing that the integrity of a true event is not a static state but a dynamic process of active self-maintenance. An event-whole is characterized by a specific temporal structure in which all phases—the past (bylost), the present, and the future (budost)—are mutually interconnected. Every actual phase encompasses its own pastness and futurity, with the future constantly transforming into the past through the mediation of the present moment. This transition is described as a process of externalization, which serves to realize the event and defend its integrity against the environment. Furthermore, the text introduces the concept of relative super-events that integrate lower sub-events into their structure, utilizing their external nature as building blocks for their own existence. Thus, an event is viewed not merely as a sequence of moments, but as a complex self-definition and reaction to the external environment, whereby it preserves its unique wholeness and identity over time.
Celek jako událost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 7. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Celek jako událost
Události musíme dělit na pravé a nepravé; každá pravá událost je vnitřně integrovaným celkem. Jako celek ovšem není dána, nýbrž musí se celkem po celou dobu svého dění aktivně stávat a udržovat. (To zároveň znamená, že se ve svém průběhu může také přestat celkem stávat nebo se přímo rozpadnout, tj. svou integritu ztratit.) Integrita událostného celku spočívá m.j. v tom, že všechny jeho fáze jsou v jeho dění nějak přítomny, ať už jako právě přítomné, již minulé nebo ještě nenastalé; událost tedy není pouhým „sledem“, postupnou sérií či střídou právě aktuálních jsoucností, které jsou jen zařazeny za sebou. V každé okamžité aktuální fázi (jsoucnosti) jsou tedy nějak „přítomny“ (= při tom) jednak fáze již proběhlé, ale také – ovšem jinak ! – fáze, ke kterým má teprve dojít. Můžeme tedy mluvit o tom, že každá pravá událost má v každé své fázi jednak svou bylost, ale také svou budost, které se ustavičně proměňují, přičemž budost postupně přechází přes právě aktuální fázi do bylosti. Jinak řečeno: budost události se každou právě aktuální přítomností (aktuálně přítomnou fází) resp. jejím prostřednictvím stává její bylostí. Přechod příslušné fáze z budosti do aktuální přítomnosti je vlastně jejím zvnějšněním; každé zvnějšnění si používá ke svému uskutečnění něčeho z dřívějšího zvnějšnění (ze zvnějšnění dřívějších fází), pokud ovšem má něco takového k dispozici (nejnižší resp. nejjednodušší události takovou možnost ovšem nemají, neboť nemají a nemohou mít charakter relativních superudálostí, schopných ve svém průběhu do sebe integrovat nižší události a tak využít i jejich zvnějšnění). Samo zvnějšnění ovšem nemůžeme chápat jako něco sice nastalého, ale eo ipso nějak trvalého, tj. trvajícího bez jakékoli další asistence „zvenčí“. Právě naopak každé takové zvnějšnění je nutně zároveň jednak reakcí na jiné události, jednak obranou a zachováním vlastní celkovosti (a tedy sebe-vymezením, sebeohraničením proti jiným událostem, vůbec proti „okolí“). Subudálost má svou vnějšnost založenu na vymezení proti jiným událostem (zejména své úrovně); a pokud její „trvání“ (její „bytí“) je náležitě dlouhé, je pro relativní superudálost dobře použitelná jako materiál, jako stavební kámen nebo cihla jejího vlastního „vnějšku“.
(Písek, 110704-1.)