This text explores the philosophical concept of reactivity and the relationship between a subject's external approach to other beings and their internal integrity. The author distinguishes between true and false beings, positing that true beings possess an interior that is fundamentally inaccessible from the outside. The central problem is whether a subject can react to the internal side of another being without having direct access to it. While this capacity is evident in humans through the ability to anticipate unspoken thoughts, the author considers similar mechanisms in lower organisms, such as insects, and even in subatomic particles. He proposes a hypothesis that even the smallest events may internally adapt to the environment into which they emerge. This internal adaptability could potentially mislead scientists, who might misinterpret it as causal necessity or statistical regularity. The text thus challenges a purely mechanistic interpretation of the world and suggests a deeper interconnection of beings through their internal activity and the capacity to respond to the interiority of others.
„Přístup“ zvenčí, ale „dovnitř“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 7. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
„Přístup“ zvenčí, ale „dovnitř“
Reaktibilita předpokládá, že nějaké jsoucno-subjekt je s to se aktivně, prakticky vztáhnout k něčemu (nějakému jinému jsoucnu) mimo sebe, tj. vztáhnout se k tomu, přistoupit k tomu zvenčí (a tedy nutně zprvu jen k povrchu). Pokud přijmeme ono rozlišování mezi jsoucny pravými a nepravými, tj. pokud budeme u pravých jsoucen předpokládat jejich sjednocenost zevnitř, musíme ergo počítat s jejich „nitrem“. A nyní se před námi ukazuje závažný problém: přistupuje-li pravém jsoucno-subjekt (ve svém reagování a tedy ve své aktivitě zvenčí) k jinému pravému jsoucnu (k jiným pravým jsoucnům), je schopno resp. může být schopno nějak reagovat také na jejich nitro, na jejich vnitřní stránku? Jistě nikoli přímo, protože principiálně jde o přístup zvenčí. Ale máme přece zkušenost (ovšem je to lidské zkušenost), že jsme skutečně schopni reagovat i na nevyslovené námitky nebo otázky, protože jsme s to se jich „domyslet“. Takové domýšlení něčeho, co není přístupno zvenčí (protože to nebylo přímo zvnějšněno), zajisté nemůžeme předpokládat na nižších úrovních, neboť myšlení (a tedy také domýšlení) je – pokud víme – vyhrazeno nám lidem. Ale cožpak nemůže něco podobného shledávat také u jiných tvorů? A nejde jenom o zdomácněná zvířata nebo ptáky (ovšem už tam jsou časté ty hloupé námitky, že sami sebe promítáme do nich – odkud se bere ten podivný odpor?), ale je tu mnoho jiných, docela nápadných jevů i v oblastech, kde intervence člověka je nejen nepravděpodobná, ale přímo nemožná (zejména když jde o jevy zřejmě prastaré, z dob, kdy ještě lidí vůbec nebylo), jako tomu je třeba v říši hmyzu. Ale můžeme jít i dál a do nižších úrovní. A moje poslední, nepochybně podivná (a některé fyziky jistě pobuřující) poznámka: není možné nebo myslitelné, že i nejmenší tzv. částice (ve skutečnosti ovšem také dějící se události) jsou schopny se i vnitřně adaptovat, přizpůsobovat prostřední do něhož vznikají (do něhož se „rodí“), takže právě touto schopností pak mohou „klamat“, „mást“ vědce, příliš spoléhající na statistiky a tuto „adaptibilitu“ („přizpůsobivost“) interpretující jako nutnost a příčinnost?
(Písek, 110725-1.)