This text presents an etymological and philosophical analysis of the Czech word for cause (příčina) within the context of a critique of classical causality. The author argues that the word's structure implies that multiple factors contribute to a given result, rather than a single cause being solely responsible. This perspective challenges the traditional view that an effect is already contained within its cause. The author posits that every effect contains more than any individual cause, while simultaneously no effect completely exhausts its cause. Consequently, the classical concept of causality is deemed unsustainable and should be replaced by the term reactibility (reaktibilita). This term more accurately reflects the dynamic and multifaceted nature of relationships between events. Nevertheless, the word cause can still be utilized if its meaning is correctly redefined to signify a contributing factor. This approach allows for a more nuanced understanding of processes, moving away from deterministic frameworks toward a model that accounts for the complexity and emergence of new outcomes.
Příčina – české slovo
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 10. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Příčina – české slovo
České slovo „příčina“ s sebou nese – etymologicky – docela dobré, příhodné významy: o tom, co může být jako „příčina“ označeno, se tak říká, že se to „při-činilo“ o dosažení příslušného výsledku. Vůbec se tím ani nenaznačuje, že by výsledek už byl v příčině nějak obsažen, ale sama předpona „při-“ naznačuje, že taková příčina není jediná, že o příslušný výsledek se při-činilo příčin několik, případně mnoho. Takže samo slovo vůbec nemusíme opouštět, jen je třeba vyjasnit lépe a správněji jeho význam, a to znamená, že je použitelné i pro ten případ, kdy klasické pojetí kauzality pro jeho neudržitelnost opouštíme. Dalo by se proto nadále trvat na tom, že příčina není nikdy jedna jediná, nýbrž příčin nějakého následku je vždycky více (následek je prostě to, co následuje); a žádná příčina nemá jen jediný následek, ale více následků, někdy celou řadu, a to za spolu-přičinění řady dalších příčin, takže eo ipso platí, že v každém následku je více, než bylo v kterékoli příčině. A ovšem i obráceně platí, že žádný následek „nevyčerpává“ nějakou svou jednu příčinu zcela, tj. tak, že by ta příčina celá přešla v příslušný následek, takže i obráceně v každém následku je také méně než bylo v příčině. Nu, a právě proto nemá smysl dále hovořit o kauzalitě, ale je třeba (a také možno) přejít na onu doporučovanou „reaktibilitu“.
(Písek, 111018-4.)