This philosophical text explores the ontological nature of event-based happenings, which constitute the very foundation of all reality. The author examines the apparent logical contradiction between the continuity and discontinuity of individual events, distinguishing between two fundamental types of real connections: those that establish internal totality and unity, and those mediated by mere reactivity. A central theme is the definition of the boundaries of a whole, which are not viewed as absolute, impassable barriers but rather as dynamic spaces of transition between the interior and the external environment. Crossing these boundaries occurs through intentional action, necessitating a subject capable of stepping beyond its own closure. The text strongly rejects an objectifying approach to both the whole and the subject, emphasizing instead the ecstatic nature of reflection in which the subject is able to "stand outside itself." This capacity for self-transcendence and the leaving of one's own boundaries is presented as a fundamental condition for the possibility of any genuine action and for maintaining the relative unity of the whole within a constantly changing world.
Přechody a hranice / Hranice a přechody
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 12. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Přechody a hranice / Hranice a přechody
Základem veškerých skutečností je událostné dění, tj. dění jednotlivých událostí, majících své počátky, průběhy a konce (a tedy nejen navzájem souvislých, ale také a dokonce především nesouvislých, tj. nikoli zcela souvislých). Zdánlivý logický problém, jak mohou být nějaké události zároveň souvislé a nesouvislé, je uspokojivě řešen tím, že rozlišíme dva typy „reálných“ souvislostí (vedle souvislostí „logických“): jeden typ zakládá sjednocování, celkovost, druhý ji nezakládá, ale je umožňován a prostředkován reaktibilitou. Nicméně ani zde nemůžeme trvat na nějakém zásadním, rigorózním odlišení ve smyslu oddělenosti pod dvě kategorie. Všude tam, kde jeden typ souvislostí zakládá celkovost, zakládá také (a zároveň) vydělenost od toho, co k celku nenáleží, což znamená zároveň, že zakládá a vymezuje hranice celku. Ty hranice nikdy nejsou nepřekročitelné, ale v jistých tolerancích mohou být překračovány, a to dvojím způsobem: jednak za pomoci a prostřednictvím akcí, které představují přechod zevnitř nějakého celku do jeho okolí. Součástí resp. Složkou akce je překračování hranic celku, a to ergo znamená také nejen vykročení, ale i zásah mimo celek, vně celku, avšak v jistém nepochybném smyslu i opouštění celku samého. A protože o celku (ani o akci) nemůžeme a nesmíme mluvit (a zejména myslit) zpředmětňujícím způsobem, ale vždy vztaženě k „subjektu“ akcí i jimi zakládané a udržované (relativní) jednoty celku, je to subjekt sám, která je schopen nejen být aktivním, tj. vykonávat své aktivity, své akce, ale který je také schopen sám sebe v takových akcích v něčem málo, ale někdy i sebe celého opouštět, překračovat a dokonce v jisté (ek-statické) fázi reflexe „stát ze sebe ven“, „být mimo sebe“ (jinak by totiž vlastně nemohl být mocen ani skutečné akce).
(Písek, 111216-1.)