This philosophical reflection investigates the complex relationship between an integrated event and its subject, challenging the conventional investigative methods associated with modern natural sciences. The author explores the ontological tension regarding whether an event becomes a subject or establishes one, asserting that the two must never be conflated. A primary focus is the distinction between the subject and the event's progression; the subject is never fully immanent to the event nor entirely responsible for every aspect of its course. A significant part of the analysis is dedicated to the idea that the subject's origin lies outside the event itself, preceding it in a sense that is not strictly chronological or rooted in the past. By resolving this conceptual challenge, the text moves toward a broader understanding of how the subject persists beyond the conclusion of the event. Ultimately, the document offers a nuanced perspective on the essential structure of existence, where the subject acts as a unifying principle that transcends the temporal boundaries of individual occurrences, ensuring continuity across the flux of processual reality.
Subjekt – bytostná „struktura“ / Událost a (její) subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 2. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Subjekt – bytostná „struktura“ / Událost a (její) subjekt
Vztah mezi (pravou, tj. integrovanou) událostí a „jejím“ subjektem se vymyká všemu, nač jsme si zvykli při tom typu poznávání a zkoumání, jak provází novodobou vědu (zejména přírodní). Proto m.j. zatím nechávám nerozhodnuto, zda je lépe mluvit o tom, že se událost stává subjektem (a že se jím býti udržuje), anebo zda si událost svůj subjekt ustavuje a udržuje. Jde totiž o to, že událost ani v případě, že se subjektem stala (či že si subjekt ustavila) není se „svým:“ subjektem totožná a nemůže (nesmí) být za tento „svůj“ subjekt zaměňována. Ačkoliv na jedné straně k události v jejím průběhu náleží leccos z toho, zač subjekt není (a nemůže být považován) „odpovědný“, na druhé straně subjekt nikdy není (a nemůže být považován za) plně zapojený do události, tj. za této události zcela imanentní, za její integrální „součást“. To nám také dovoluje se pokoušet myšlenkově „zvládnout“ onen základní problém, že totiž v jistém smyslu má subjekt události svůj počátek mimo událost (ostatně stejně jako počátek události je třeba v jistém smyslu chápat jako samé události předcházející, ovšem nikoli z minulosti předcházející). A pokud se nám zdaří tento problém (přesně tuto polovinu problému) uspokojivě řešit, učiníme tak závažný krok k pochopení toho, jak na druhé straně subjekt nekončí spolu s koncem události, jejímž je (byl) subjektem.
(Písek, 100220-2.)