This text presents an ontological perspective on memory, arguing against its restriction to a mere psychological attribute. The author proposes a broad expansion of the concept of memory, applying it to all levels of reality, including living organisms, pre-biological entities, subnuclear particles, and quanta. Memory is conceptualized as the capacity to store information and structures, a fundamental process for maintaining the universe and its constituent components. According to the author, every event must "remember" its preceding stages and re-actualize its past at every phase to ensure its continuity. The text explores the temporal dynamics where the current present transitions into the past to make room for the emerging future. A significant philosophical question is raised regarding our relation to the future: since something cannot be remembered until it has first become present, the text investigates how an ongoing event relates to what is "yet-to-be." It introduces the concept of "intending" the future, examining how events bridge the gap between their current state and the incoming possibilities.
Paměť
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 10. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Paměť
Bylo by hrubou chybou, kdybychom pod „pamětí“ rozuměli pouze nějakou duševní (psychickou) vlastnost. Tak jako musíme rozšířit chápání „reakce“ na všechny roviny skutečnosti, musíme analogicky rozšířit i chápání „paměti“ nejen na všechny organismy, tj. i nejnižší, nýbrž i na všechny skutečnosti před-živé, dokonce na tzv. subjaderné částice, a ovšem na kvanta. Tak jako je celý náš Vesmír založen zejména na reaktibilitě svých „složek“, tak je udržován zejména schopností těchto složek uchovávat některé „informace“ (a „struktury“ atd.) ve své paměti. Tak kupř. každá pravá událost, a to i na nejnižších úrovních, si v každé své fázi musí „pamatovat“ – a skutečně pamatuje – něco ze svého dosavadního průběhu; jinak řečeno, musí si vždy znovu zpřítomňovat svou bylost (vždyť ta stále „narůstá“, jak událostné dění pokračuje). Každá právě aktuální přítomnost přechází do bylosti, aby uvolnila místo té následující, jež přichází z budosti. Ovšem to, co přichází z budosti, může vejít do paměti pouze za předpokladu, že se to nejdříve stane právě aktuální přítomností (aktualitou); nemůže být tudíž dříve „pamatováno“. Jak tedy budeme mluvit o tom, když je toto „ještě nejsoucí“ nějak „míněno“? Je možné, aby do paměti vešlo alespoň toto „míněné budoucí“, tj. míněné „ještě nejsoucí“? Jak jinak by se dějící se událost mohla vztahovat ke své budosti a k tomu, co z té budosti má přicházet a snad i vskutku přijde?
(Písek, 101003-1a.)