This text explores the profound relationship between philosophical inquiry and the act of reading. The author argues that superficial reading is detrimental to genuine philosophy, emphasizing instead the value of repeatedly revisiting established texts. It is through engagement and polemic with older ideas that new thoughts are conceived. The depth of a philosophical work, much like a piece of music or art, often remains hidden during the initial reading and only reveals itself through sustained study. Ultimately, the purpose of reading philosophical literature is not merely to gain knowledge about other thinkers' opinions, but to catalyze one's own independent thinking. While the works of great thinkers are indispensable for maintaining intellectual rigor, they should be treated as guides rather than ends in themselves. Reading must be subordinated to the philosopher's own creative process, where the text serves as a provocation for original thought and the development of new ideas.
Filosofování a četba
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 12. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Filosofování a četba
A co si tak rád přečtete? V posledních letech čtu málo nových knih, ale rád se vracím k čemukoli, co mi v knihovně (resp. v těch mých „hromadách“) padne do ruky, když něco jiného hledám k tomu, co zrovna píšu (když píšu). A často se začtu, protože to je skvostná zkušenost, co všechno v textech již několikrát přečtených a prostudovaných člověk najde, protože to tam předtím neviděl (a zvlášť ovšem co všechno mu při tom napadne, co by mu třeba jinak vůbec nenapadlo; vždyť všechny nové myšlenky se „rodí“ jen v navázání (a často v polemice) s myšlenkami staršími a nejstaršími. (Z příprav rozhovoru s Bárou Řebíkovou, ze začátku října 2010.)
Povrchní čtení je pro skutečnou filosofii zhoubné; problémem je ovšem najít texty, které opravdu za to stojí, abychom je četli víckrát, ba abychom se k nim vraceli i po letech. Tak jako nejsme schopni náležitě „slyšet“ novou skladbu nebo „vidět“ nový obraz, ale musíme se k nim vracet a jen pomalu pronikat za jejich „povrch“, tak je téměř nemožné pochopit to rozhodující při prvním přečtení nového díla filosofického (a tu ani nejde o rozsah – může to být třeba jen studie nebo esej, nemusí to být tlustospis). Tím je ostatně řečeno, že takto víckrát můžeme číst také třeba jen určitá vybraná místa v nějaké knize, zejména v případech, kdy nejde o „veledílo“, ale kde lze přece jen občas najít skvělou, někdy i třeskutou myšlenku. Konec konců jde o to, nechat se oslovit ve svém vlastním myšlení, někdy dokonce se jen nechat vyprovokovat k vlastní myšlence, a někdy jen k zárodku myšlenky, kterou pak musíme (a můžeme) domyslet způsobem zcela odlišným, ba neslučitelným se záměrem původního autora. Kdo podobnou zkušenost udělá, nebude na pochybách: to, proč čteme filosofické knihy nebo články, nemá vyústit v nějakou lepší poučenost o jiných autorech (a jejich textech a jimi formulovaných myšlenkách), ale v naše vlastní přemýšlení, v němž se máme nechat vést „myšlenkami“ či spíše „idejemi“, jež nás přitom oslovují jakoby přímo a nikoli pouze zprostředkovaně jinými mysliteli. Ti druzí myslitelé tu pro nás jsou jen jakousi pomocí, ale nemůžeme a nesmíme je brát jako vlastní téma a cíl svého přemýšlení. Bez četby velkých myslitelů nemůžeme sami náležitě a na úrovni myslet, ale jejich výběr (a také způsob čtení) musí být podřízen našim vlastním postupům, nikoli naopak.
(Písek, 101203-1.)