The text critically examines the modern conception of the relationship between knowledge and power, as primarily articulated by Francis Bacon and Thomas Hobbes. The author argues that reducing knowledge to a mere instrument for power or the execution of plans is a profound philosophical error. This critique is structured around three key points: first, knowledge possesses intrinsic value, and humans seek it for its own sake; second, much knowledge pertains to unchangeable realities that must be acknowledged regardless of our utility; and third, the most crucial dimension is ethical knowledge—understanding what we ought or ought not to do. The text warns against an instrumentalized view of science that neglects the moral purposes and limits of human action. It poses the fundamental question of whether we are permitted to do everything that our technical knowledge makes possible. Ultimately, the reflection calls for a return to a broader understanding of knowledge that encompasses responsibility and wisdom beyond mere efficiency.
Moc a vědění
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 1. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Moc a vědění
V nové době to byl především Bacon, kdo přišel s myšlenkou, že „vědění je moc“ („knowledge is power“, ), a po něm to v jistém smyslu ještě výrazněji opakoval také Hobbes (Lewiathan ). Pro Hobbese cílem všeho vědění (i přemýšlení, sám říká „cílem vší spekulace“) je „provedení nějakého činu nebo plánu“. Psychologicky je to pochopitelné, protože tyto myšlenky byly vysloveny v době ohromujících pokroků („advancement“) věd, zejména přírodních. Ale filosoficky je v tom hrubá chyba, dokonce hned další dvě chyby, ale právě ta jedna je skutečně „hrubá“: a) především už od nejstarších dob bylo vědění chápáno jako cosi samo v sobě hodnotného, tj. že lidé chtějí vědět pro to vědění samo; b) a pak tu přece je vždycky také vědění o věcech, které nemůžeme změnit ani ovlivnit, které musíme prostě vzít na vědomí, i když nám to nevyhovuje a i když s tím nemůžeme nic podnikat. Ovšem nejdůležitější je ta největší chyba: c) může tu jít – a má tu jít – také o vědění toho, co máme a musíme nebo nemáme a nesmíme dělat. Vědění, chápané jen v té redukované podobě jako prostředek, užitečný nástroj, mocná pomůcka apod. jako by z cela zapomínalo na to, k jakým cílům může být a bývá takového vědění, takových znalostí použito a využito. Smíme skutečně „dělat“ všechno, co si zamaneme, čeho se nám zachce, co si usmyslíme a čeho jsme – právě díky vědění a vědomostem – opravdu schopni?
(Písek, 090117-3.)