The text explores the fundamental distinction between causalism and determinism, focusing on the relationship between circumstances and the emergence of novelty. While causalism implies total predetermination, determinism is framed here as a relative concept where circumstances act as determining factors that must be reckoned with. The author posits that while new events occur within a framework of circumstances, they are not strictly determined by them. These determinants are described as "porous," containing gaps or "alternative possibilities" that allow for non-determined outcomes. This principle applies across all levels of existence, from quantum physics and biology to the realm of human thought. A central theme is the role of the subject, which reacts to and respects circumstances without being a mere product or result of them. The subject possesses the capacity to behave differently within a given set of conditions, suggesting that circumstances are merely the environment for action rather than its absolute cause. This perspective emphasizes the openness of reality and the irreducible nature of new beginnings.
Determinace a kauzalita / Kauzalita a determinace / Okolnosti a determinace
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 3. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Determinace a kauzalita / Kauzalita a determinace / Okolnosti a determinace
Je třeba rozlišovat kauzalismus od determinismu. Kauzalismus předpokládá, že vše je kauzálně předurčeno, predeterminováno. Determinismus říká, že jen něco je takto determinováno (a to vždy jen ve vztahu, tedy relativně). Zároveň je třeba přiznat – zajisté po příslušných argumentacích -, že determinující je jenom soubor okolností. Naproti tomu to, co vzniká nově, co tedy můžeme předpokládat jako něco jaksi nového, to determinováno není. Pochopitelně nové se nikdy nemůže uplatnit a uskutečnit bez ohledu na okolnosti. Nové se vždycky uplatňuje jen uprostřed nějakých okolností. A ty okolnosti jsou, jak jsme řekli, determinující v tom smyslu, že každý nový pokus, všechno nové musí nějak na ty okolnosti reagovat. A to znamená, že musí reagovat na to, co je takto determinující. Zároveň však platí, že na toto determinující není odkázáno fatálním způsobem: to determinující je do jisté míry jakoby děravé, jsou tam nedeterminované „možnosti“, otvírají se tam jakési „alternativní možnosti“ (a tady je samozřejmě třeba se blíže zabývat tím, co to vlastně ty „možnosti“ jsou, to je zvláštní téma). Každopádně uprostřed toho dění, ať už na úrovni fyzikální, třeba až subjaderné, kvantové, a na úrovni života, tedy biologické, na úrovni myšlenkové, tedy na úrovni ještě vyšší, tam všude jsou ty „možnosti“ otevřené (možná stále otevřenější, průlinčitější), tj. jsou tam jakési ty průlinčité determinanty, které je třeba je vzít na vědomí, je třeba je respektovat, ale to znamená buď je podle možnosti měnit, nebo se jim přizpůsobovat, atd. Ale vždycky to přizpůsobení má charakter reakce, a ta reakce sama předpokládá něco nebo někoho, co nebo kdo reaguje, tedy nějaký subjekt reagující. A každý takový subjekt je něčím, co sice musí dbát okolností a respektovat je, ale co není prostě výplodem těch okolností, rezultátem jakýchkoli okolností, není jejich produktem; ty okolnosti jsou pouhými okolnostmi, v nichž se takový subjekt může „zachovat“ také jinak – anebo v nichž se vůbec nemusí vyskytnout.
(Písek, 090311-1.)