This text examines the relationship between universal philosophy and specialized sub-disciplines, referred to as the "philosophy of something." The author posits that while true philosophy (aléthiné filosofia) must fundamentally relate to the "whole" of the world, in practice, philosophers inevitably focus on specific, delimited areas of reality. Such specialization is considered legitimate and productive as long as these sub-fields maintain the character of "whole philosophy." The central thesis proposes the establishment of a "philosophy of philosophy" as a formal sub-discipline. This field would function as a structured reflection on philosophical activities, aiming to define objective criteria and norms for evaluating both one's own thinking and the work of others. By establishing these standards, the philosopher can avoid excessive subjectivism and the relativization of philosophical positions. The author concludes that this programmatic approach is a highly attractive and promising task for the future of the discipline, offering a path toward a more systematic understanding of the essence of philosophical inquiry and its internal principles.
„Filosofie“ něčeho a „filosofie“ filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 3. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
„Filosofie“ něčeho a „filosofie“ filosofie
O každé opravdové filosofii (ALÉTHINÉ FILOSOFIA) jistě platí, že musí stále pamatovat na to, že nejen samu sebe, ale vůbec vše, čím se zabývá, musí vztahovat k „celku“. Ale už z této formulace (a ještě i z dalších momentů) je zřejmé, že se ve skutečném životě a světě každý filosof musí nějak soustředěně vztahovat k něčemu určitějšímu a vymezenějšímu, než je onen „celek“, tj. celek světa, celek všeho, celek veškerenstva. A toto něco konkrétnějšího resp. tato konkrétněji vymezená oblast toho, čím se filosof hodlá soustředěně(ji) zabývat, vede k tomu, že můžeme za určitých okolností a podmínek mluvit o „filosofii něčeho“, tedy této vymezené oblasti, nějakého významného jevu či aspektu skutečno apod. Tak potom vznikají např. jednotlivé filosofické disciplíny (které se ovšem od vědeckých liší tím, že stále musí zůstávat „celou filosofií“) a dokonce jakési subdisciplíny. To je nepochybně záležitost zcela legitimní a zkušenost ukazuje, že to má své mimořádně pozitivní stránku, že to je – přinejmenším v některých případech – pozoruhodně účelné a produktivní. – A tak si můžeme před sebe postavit přinejmenším pozoruhodnou otázku, ne-li přímo úkol a přímo „program“ takové „subdisciplíny“: můžeme-li právem hovořit třeba o filosofii matematiky, filosofii přírody, filosofii věd a vědeckosti, atd. atp., nepochybně si můžeme před sebe postavit přinejmenším zkusmo ne-li hned program ustavení, tedy aspoň problém možnosti ustavení takové filosofické subdisiciplíny, která by se zabývala filosofií a filosofičností filosofie. Šlo by v takovém případě o značně rozšířenou a v jisté systematičnosti strukturovanou reflexi, v níž by se určitá filosofie či spíše určitý filosof měl pokusit nejen co nejvíc rozpoznat sám o sobě a o svých myslitelských aktivitách a podnicích, ale v níž by se pokusil najít či stanovit jisté kritéria, jisté normy, jimž by podroboval nejen sám sebe a své filosofické myšlení, ale které by mu dovolovaly podobně přistupovat také k jiným filosofům a jejich filosofiím, aniž by jeho pohled a jeho hodnocení podvazovaly a relativizovaly, přímo „subjektivizovaly“ přílišnou vazbou na jeho vlastní filosofické pozice. Už jako problém, jako určitým způsobem zaměřená otázka se mi to jeví jako velmi atraktivní; možná to však má i jiné přednosti a tím snad i jistou perspektivu do budoucnosti.
(Písek, 090318-2.)