The text explores the fundamental distinction between mere events and actual history. The author argues that history is neither possible nor conceivable without human consciousness, specifically a consciousness that can reflect on the connections between the past, present, and future. A central concept is "historicity," which represents the ability to understand the meaning of events rather than viewing them as a mere sequence of states. This discovery of historicity is closely linked to the development of historical thinking and action. While practical action often precedes reflection, it is conscious historical thinking that allows individuals to better target their activities and move meaningfully toward future goals. History is therefore not an objective external process but the result of a specific human approach to time and meaning. The text emphasizes that historical consciousness transforms the mere experience of time into the active creation of history through the mediation of thought, opening up space for responsible action within the context of future expectations and concerns.
Dějiny a dějinnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 1. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Dějiny a dějinnost
Nestačí používat slova „dějiny“, nestačí ani formálně připustit, že „něco takového“ jako dějiny opravdu existuje, je třeba – právě na rozdíl od běžného, vždy myšlenkově poněkud nepřesného a často přímo konfúzního užívání nejrůznějších pojmenování – rozlišovat mezi pouhými „ději“ (pohyby, procesy, proměnami) a skutečnými „dějinami“. Dějiny nejsou možné ani myslitelné bez jistého nepominutelného zprostředkování lidským vědomím, a to ještě ne jakýmkoli vědomím a myšlením, nýbrž takovým které se už naučilo si uvědomovat a také programově promýšlet (a myslit) souvislosti mezi tím, co se už odehrálo, stalo a pominulo, tím, co se právě děje, a zejména tím, co musíme, můžeme a co také nemůžeme v blízké i vzdálenější budoucnosti (podle okolností) očekávat, čeho se můžeme nadít a čeho máme důvody se obávat. Myslet „dějiny“ ne jako pouhý sled nejrozmanitějších stavů a dějů, které lze jen konstatovat, ale jako něco, čemu můžeme rozumět, čeho smysl můžeme někdy lépe, někdy hůře chápat, představuje vlastně jakousi poměrně nedávnou novinku; jde o objev tzv. dějinnosti, a tento objev musel čekat na to, až se lidé postupně učili a naučili dějinně myslet, což zase představovalo spíše vynález. Dějiny jsou možné jen tam, kde se lidé postupně naučili dějinně jednat a dějinně myslet. Obojí šlo ruku v ruce, ale jako všude jinde, praxe tu vždy trochu předcházela reflexi, ale teprve s vylepšeným způsobem reflektování se mohla pročišťovat i praxe, tj. jednání mohlo být lépe zacíleno, mohlo se smysluplněji zaměřit k dosahování cílů, k nimž by bez toho zprostředkování dějinného chápání dějů nikdy nemohlo dojít.
(Písek, 080107-2.)