This philosophical reflection examines Whitehead’s concept of processuality and questions the nature of the plurality of worldly events. While the author acknowledges the validity of emphasizing processes, he disputes whether the world is merely a sum of countless partial processes or a single, integral world process. The text explores the possibility that the apparent fragmentation of reality into individualities is solely a consequence of the limitations of human perception, which establishes artificial boundaries, beginnings, and ends within an otherwise continuous network of events for practical purposes. In contrast, an alternative view acknowledges the existence of inherent and autonomous beginnings and ends of specific processes that are internally integrated into the whole. The author warns that the failure to recognize these real boundaries leads to profound errors in our understanding of the world. Overall, the text offers a stimulating perspective on the relationship between unity and multiplicity within process ontology, emphasizing the need for a more precise definition of individuality within the all-encompassing flow of existence.
Svět – jako „jeden“ proces? / Proces světový ?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 1. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Svět – jako „jeden“ proces? / Proces světový ?
Whiteheadův důraz na „procesy“ a procesuálnost veškerého světového dění je nepochybně plně oprávněn, ale po mém soudu nestačí. Je třeba se důkladněji zamyslit nad pluralitou oněch procesů: jak je možné, že je těch procesů víc, že je jich dokonce obrovské množství? Je to, že je jich tolik, jen zdání, jen se to pro nás tak jeví? Nemáme se spíše domnívat, že jde o jeden obrovský světový proces, který však nemůžeme „vnímat“ celý najednou, ale s kterým se můžeme seznamovat jednak postupně, jednak jen v podobě jakýchsi malých částí, zdánlivých jednotlivostí, které však jsou navzájem spjaty nesčetnými souvislostmi (které samy jsou také „procesuální“ povahy)? Není svět jen jednou velkou sítí, jedním obrovským dějícím se propletencem, s kterým se jen z důvodů své omezenosti nemůžeme seznamovat jinak než po kouscích, přičemž ty „kousky“ od sebe odtrhujeme pouze my, takže jsme to jen my, kteří pro svou potřebu stanovujeme údajné „jednotlivosti“ tak, že jakýmsi useknutím či rozseknutím určujeme, kde je jejich hranice, kde počátek, kde konec? Jediná alternativa spočívá v tom, že připustíme „inherentní“ počátky a konce přinejmenším některých procesů, které jsou v nějaké míře a podobě natolik „vnitřně“ (autonomně) do „celého“ procesu integrovány, že nesprávné rozpoznání, kde „skutečně“ nějaký proces začíná a kde končí, se nutně dříve nebo později projeví jako omyl, jako event. hrubá chyba.
(Písek, 080120-2.)