This text explores the relationship between philosophy and "religious realities." The author argues that when philosophy distances itself from specific forms of religion or piety, it does not necessarily reject the underlying realities or "pseudo-realities" toward which these forms were directed. Religion is presented as a historical mode of human response to the transcendent—something that surpasses human limits but also enables and grounds human life. While religious expressions have evolved over time, often leading to externalization and a loss of inner depth within the world of myth, the author contends that the object of this orientation should not be dismissed as a mere product of inherent human religiosity. By understanding religion as just one possible way of grappling with the transcendent, a perspective opens up for philosophy to approach these same fundamental realities using different conceptual tools. Philosophy can thus provide an alternative, intellectually viable path to respect and comprehend that which exceeds human capabilities, moving beyond traditional mythical or religious frameworks.
Filosofie a „náboženské skutečnosti“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 2. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Filosofie a „náboženské skutečnosti“
Tak, jako se určité filosofie na své cestě může odvracet od určitých jiných filosofií (a quasi-filosofií), může se odvracet také od určité cesty zbožnosti a náboženství. Může mít k domu více nebo méně platné důvody, ale nemusí to znamenat, že jejich kritikou nebo zdůvodněným odmítnutím zavrhuje nebo za nic pokládá všechny „skutečnosti“ a „pseudo-skutečnosti“, k nimž se tyto kritizované a odmítané cesty myšlení a prožívání etc. vztahují. Náboženství a náboženskost představují jeden ze způsobů, jak lidé kdysi reagovali na to, o čem nějak tušili, že je mocně přesahuje, a tento způsob měl svůj vývoj, své jakési „dějiny“, v nichž se proměňoval. Ten vývoj spěl nejprve v jistému vylepšování, prohlubování, ale také k stále většímu zvnějšňování a v důsledku toho také k zpovrchňování a vnitřnímu slábnutí a jakoby vyhasínání lidí a jejich života ve světě mýtu (MYTHU). To však ještě vůbec neznamená, že můžeme to, k čemu se mytický a později náboženský člověk upínal a vztahoval, právem pochopit jako pouhý produkt nějaké člověku vlastní, imanentní „náboženskosti“, „religiozity“, tj. na něco co můžeme odvozovat z něčeho bytostně lidského, ale každému člověku od počátku jeho bytí do vínku daného. Pochopíme-li jednou, že to byl jen způsob, jak se s něčím člověka přesahujícím resp. spíše člověka a jeho život umožňujícím a zakládajícím lidé chtěli nějak bytostně a také myšlenkově vyrovnávat, otevřeme si jednu významnou perspektivu a myšlenkově schůdnou cestu, jak toto člověka i jeho možnosti a schopnosti přesahující pochopit, uchopit resp. respektovat také jinak, jinými způsoby a cestami – a v neposlední řadě také jinými myšlenkovými prostředky. Tady také filosoficky.
(Písek, 080212-1.)