This text critically examines popular concepts of "living in unity" with nature, the universe, or the divine, often found in mystical traditions and their popularized forms. The author identifies a fundamental flaw in these ideas: their profound disregard for the immense suffering, injustice, and personal evil present in history and the natural world. While some mystical paths, particularly Eastern ones, may dismiss these realities as insignificant, Christianity offers a radical alternative. The author argues that the Christian God does not remain detached or elevated above human misery. Instead, through the Incarnation and the suffering on the cross, God personally and authentically enters the world of pain to remain with His creation. Consequently, the objective is not a vague "unity" with the cosmos or a distant deity, but a unique form of unity characterized by a constantly renewed "being-with" and profound compassion. This relationship is specifically and individually directed toward concrete persons. The text thus emphasizes divine solidarity with suffering, favoring personal presence over impersonal spiritual oneness.
Jednota – žít v jednotě / Příroda – žít v jednotě (s ní, s Vesmírem, etc.)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 3. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Jednota – žít v jednotě / Příroda – žít v jednotě (s ní, s Vesmírem, etc.)
O „životě v jednotě s …“ (něčím, někým) často mluví i meditují mystici; a od nich se to pak šíří v jakýchsi zpopularizovaných formách dál. Mám dojem, že největší problém (a snad chyba) takových představa a myšlenek je třeba vidět v tom neuvěřitelném přehlížení toho, že v přírodě, ve Vesmíru, v dějinách, ve všech společnostech atd. je tolik, tolik utrpení, a mnoho bezpráví, dokonce personálně zakotveného zla, atd. atd. Zejména východní mystikové na to odpovídají, že to je nedůležité. ´Jsem přesvědčen, že v křesťanství se navzdory mnoha těžkým vadám prosadilo (nebo aspoň nikdy zcela nezaniklo) pochopení, že ani sám Bůh se nad něco takového nemůže „povznést“, ale že do toho všemi bolestmi sužovaného a trápeného světa (lidského světa) musí sám – „osobně“ a nikoli zdánlivě a jen jakoby ve „hře“ – přijít, že musí sestoupit (dokonce cestou hrozného utrpení a smrti na kříži), aby v tom člověka, lidi, ba všechno své stvoření takříkajíc „nenechal být“. Takže nejde o žádnou „jednotu“ s celým „lkajícím“ stvořením, o jednotu s univerzem, s přírodou, ba ani o jednotu s Bohem, který je ve své vyvýšenosti nad vším tím trmácením a utrpením, ale spíš právě naopak o jednotu zcela jiného druhu, totiž o ustavičně nové a ustavičně na konkrétní osoby adresně zaměřené „spolubytí“ (i spolucítění), které adresně a individuálně „přichází“.
(Písek, 080301-5.)