This text explores the nature of science and critically examines Karl Popper's principle of falsifiability as the sole criterion for scientific validity. The author argues that while the requirement for refutability may serve a practical role within specific scientific contexts, it cannot be regarded as the definitive measure of what constitutes science. Adopting falsifiability as an absolute criterion would lead to either the exclusion of significant realities from scientific inquiry or the denial of their existence, both of which undermine the essence of scientific endeavor. The text distinguishes between knowledge that remains currently unrefuted and fundamental principles that serve as necessary preconditions for scientific work. These principles, such as quantification or specific geometric frameworks, cannot be falsified in the traditional sense; they can only be replaced by alternative models. The paper highlights the inseparable connection between science and those foundational principles that, while not meeting Popper's criteria, remain indispensable and legitimate components of scientific progress.
Vědeckost a věda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 9. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Vědeckost a věda
V přírodních vědách se stalo obecným pravidlem považovat za „vědecké“ pouze to, co lze vyvrátit (klasicky to vyjádřil Karl Popper ve svém principu falzifikovatelnosti). V určitých omezených kontextech (v jakési „domácí kuchyni“ té které vědy) to může plnit pozitivní úkol, ale nemůže to být považováno za rozhodující kritérium toho, co do vědy náleží a co nikoli. Jednak by to totiž znamenalo buď to, že některé skutečnosti se vědeckému přístupu vymykají, a to by byl návrat do středověku, byť něčím odlišný (nemusela by to být právě theologie, které by se dostalo možností a snad i práv, aby se takovými skutečnostmi zabývala); anebo snad v ještě horším případě by to znamenalo, že to, čím se věda nemůže zabývat, prostě neexistuje, není skutečné. V obou případech by šlo o závažnou chybu, která by mohla bát na závadu samotné vědě a její „vědeckosti“. To, co nelze vyvrátit, je třeba také rozlišovat: jednak může jít o něco, co zatím nelze vyvrátit (kdybychom to vzali doslova a do hloubky, tak by tam vlastně náleželo veškeré naše vědění, o němž jsem přesvědčeni, že je platné, neboť nelze dopředu říci, zda něco lze nebo nelze vyvrátit, dokud to není vyvráceno). A potom tady je spousta výslovných nebo i nevyslovených, ba dokonce někdy i neuvědoměných předpokladů, jejichž platnost předpokládáme (a předpokládá ji i ona zásada vyvratitelnosti), ale které nemůžeme doopravdy vyvracet (ani vyvrátit), jen je můžeme nahradit jinými (byť nikoli svévolně a libovolně, viz např. neeuklidovské geometrie). Pak takové předpoklady sice pojmenujeme nikoli jako „poznatky“ nebo“teorie“, nýbrž „principy“, ale právě o principech platí, že nemohou být zpochybňovány: de principiis non est dubitandum. „Principy“ opravdu nemohou být vyvráceny, a tak by neměly náležet do vědy. Jenže věda se bez nich neobejde. A kdy se poznatek stává principem, nebo kdy se princip stává poznatkem? Je matematizace a vůbec kvantifikační postup principem nebo poznatkem? V jakém smyslu vůbec lze ověřovat nebo falsifikovat měření (když míra je vždycky „naše“)?
(Písek, 080924-2.)