This text explores the philosophical relationship between unity and multiplicity within the context of the concept of the subject. The author argues against the formal logical opposition of these terms, proposing instead that the subject be understood as a unified multiplicity. Rather than a static object, the subject is defined as a dynamic process of continuous concentration and centralization. In this framework, the center is not a pre-existing entity but is constantly reconstituted to attract the active tendency toward unification. This activity is bidirectional, involving both the subject as the unifying center and the multiplicity being unified. A crucial aspect of this theory is its temporality: the sources of this activity originate from the future as sub-events or acts. Consequently, reality must presence itself in more fundamental forms even before the subject is fully established. The document thus redefines subjectivity through processual activity and an ontological openness to future occurrences.
Subjekt a mnohost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 10. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Subjekt a mnohost
Pokud je „jedno“ a „mnohé“ pojmově postaveno ostře a takřka výlučně proti sobě, není místo (resp. není dost předpokladů) pro pojetí „subjektu“ jako „sjednocené mnohosti“. Logicky vzato (rozumí se: formálně logicky!) se jednota a mnohost navzájem vylučují. Ve skutečnosti jednota chápaná jako sjednocenost předpokládá mnohost; a na druhé straně jen za předpokladu sjednocenosti (resp. celé řady sjednoceností) lze mluvit o mnohosti, nebo každá mnohost je mnohostí „jednot“, tedy řady „sjednoceností“. Slovo „subjekt“ v onom relativně novém významu (jakožto non-objekt) má tedy přímo ve svém pojmovém „určení“ onu zaměřenost mnohosti k jednomu: subjekt je všude tam, kde musíme předpokládat (jako nezbytnost pro porozumění a další myšlenkovou práci) neustávající tendenci k soustřeďování, k centralizaci, přičemž ovšem žádné „původní“ centrum nemůže být dopředu hypostazováno, ale musí být ustavováno a vždy znovu rekonstituováno, a to proto, aby mohlo přitahovat aktivní tendenci k soustřeďování, která nemůže být redukována pouze na aktivit tohoto subjektu (neboť bez této tendence, směřující k ustavení a udržování subjektu, by subjekt nemohl být a nebyl ustavován). To znamená: aktivitu musíme předpokládat na obou stranách, tedy jak straně na subjektu jakožto centru sjednocování, tak i na oné „mnohosti“, která má být sjednocována a která na onom sjednocování musí být a vskutku je interesována. A v obou případech počátky („zdroje“) této aktivity musíme vidět jako přicházející z budoucnosti, tedy nejprve nejsoucí a teprve pak se uskutečňující subudálosti resp. subudálostné „akty“. Zdá se proto, že tato původně „ještě nejsoucí“, tedy z budoucnosti přicházející a tak se dějící skutečnost se musí „zpřítomňovat“ (či „přítomnit“) nikoli pouze přes subjekt, nýbrž v jakési jednodušší či základnější podobě také ještě bez přítomnosti subjektu, tedy ještě předtím, než mohl (a může) být subjekt zakládán a ustavován.
(Písek, 081014-1.)