This text explores the ontological nature of time and its measurability by distinguishing between an event's own time and general time. The author argues that every authentic event possesses a specific temporal quota or deadline that is not directly commensurable with other events or with an abstract general time. General time is viewed as a product of overlapping temporal fields generated by individual events, making it variable across different contexts. Since general time cannot be measured directly, we rely on comparing external, quantifiable manifestations of events based on the stereotype of precise repetition. The objectification of time is thus facilitated by periodic physical processes in nature that serve as benchmarks for measurement. The analysis highlights that measurable time is a construct derived from externalized stereotypes, while the internal temporality of events remains unique and irreducible to a universal scale. Ultimately, the document challenges the concept of absolute time, proposing instead a dynamic model where time is fundamentally linked to the occurrences themselves.
Čas – měřitelnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 3. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Čas – měřitelnost
Každá událost má svůj vlastní čas, něco jako kvótu času; je to ne tak docela určitě termínovaný čas, něco jako lhůta té události jakoby přidělená a jí přivlastněná. Tento „vlastní“ čas není souměřitelný ani s jiným, jinou událostí přivlastněným časem, ani s „obecným časem“, který je vlastně vždy znovu „ustavován“ jen překrýváním a vzájemným prostupováním „časových polí“, které kolem sebe generuje každá – pravá – událost (a tak je v každém místě a v každém časovém úseku na těch událostech závislý a tedy místo od místa a dobu od doby proměnlivý). Tento „obecný čas“ ovšem také nemůžeme měřit přímo, ale můžeme srovnávat průběh jedné události s průběhem jiných událostí; už tím je ovšem dáno, že srovnávat můžeme jen to, co je zvenčí přístupné, co může být zvnějšku pozorováno a kvantifikováno (opět na základě nějakého vnějškového stereotypu co nejpřesnějšího opakování „téhož“). A protože nám jde o co nejpřesnější stereotyp, nezáleží vůbec na tom, zda v tomto případě jde o událost pravou (tj. vnitřně integrovanou) nebo nepravou; už tím je zřejmé, že tento „obecný čas nemůžeme přiřadit žádné konkrétní (pravé) události – a také nám o to vůbec nejde. Tzv. objektivace (obecného) času je umožněna právě tím, že mezi rozmanitými přírodními (fyzikálními, kosmickými) procesy se vyskytují některé, jejichž periodicita se vskutku blíží dokonalosti; a právě to umožňuje jakékoli přesnější měření.
(Písek, 070307-1.)