This philosophical reflection explores the perennial tension between the unity of the world and its evident multiplicity, changeability, and transience. Since the dawn of philosophical thought, thinkers have sought a unifying principle, or arché, to explain the origin and demise of diverse phenomena. The author critically examines Anaximander’s conception and specifically Jan Patočka’s phenomenological interpretation, which focuses on appearance but neglects the fundamental question: how can true multiplicity arise from absolute unity? A significant emphasis is placed on the phenomenon of novelty. The author questions whether an emergent entity is merely a component of the original unity or represents something radically new that was not previously contained within the beginning. The text highlights how the metaphysical tradition, influenced by Parmenides and the Eleatics, prioritized persistence and stability over change, often resulting in the suppression of reality's inherent dynamics. Ultimately, the essay calls for a new mode of philosophical inquiry capable of adequately grasping the processes of becoming and novelty without reducing the world to a static, unchanging unity.
Novost a setrvačnost / Setrvačnost a novost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 4. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Novost a setrvačnost / Setrvačnost a novost
Filosofické uvažování o světě jako celku se ocitalo od pradávna (od počátků filosofie) před několik jen svízelně srovnatelnými úkoly. Na jedné straně museli myslitel nějak vzít na vědomí, že se mu v přístupu ke skutečnosti otvírá především pohled na mnohost a nepřebernou rozličnost věcí neživých („mrtvých“), živých a dokonce „myslících“ (a to různě, všelijak odlišně myslících), a zejména na jejich proměnlivost a větší nebo menší přechodnost. A přece již první myslitelé usilovali o takový přístup a postup, aby se odhalil pohled na to, co tuto mnohost a pohyblivost věcí nějak sjednocuje, a to jednak hned na jejich počátku, ale také vposledu (na jejich konci), a ovšem také v celém průběhu jejich „bytí“, aby bylo vůbec možno na ně myslit jako na určité a uchopitelné, vymezitelné. Vždycky, když se zaměřili určitým směrem a na určitý problém, nechávali jiné problému nějak stranou a v pozadí. Lze to dokumentovat na mnoha myslitelích nejenom starořeckých, ale i pozdějších a do jisté míry i nedávných a dnešních. Velmi často spočívalo ovšem i „řešení“ jednoho problému, toho „nejdůležitějšího“, spíše v jakémsi slovním obratu než v přesně vypracované myšlence. Tak kupř. jeden z nejpozoruhodnějších myslitelů mezi nejstaršími filosofy, totiž Anaximandros, pěkně myšlenkově uchopil onu jednotu „na počátku“ (o které se pak prý už běžně mluvilo jako o ARCHÉ) tak, že to je to, z čeho věci vznikají a do čeho zase zanikají (zl. B 1), tedy za totožnou s jednotou „na konci“. Patočka ve svých poválečných přednáškách o presokraticích interpretoval toto pojetí fenomenologicky (po mém soudu neprávem), čímž sice soustředil pozornost na „vyjevování“, ale zcela upozadil – v souhlase s fenomenologickou redukcí – onu údajnou původní „jednotu“ ARCHÉ. Naproti tomu byl zcela vytěsněn právě nejzajímavější problém, totiž jak vůbec může docházet k oné mnohosti, kterou kolem sebe ve světě nepochybně zaznamenáváme, je-li docela na začátku jednota. Navíc zůstává zcela zakryto, je-li ono vzniklé jen jakousi částí či složkou původní jednota, takže v té jednotě už vždycky bylo obsaženo a vlastně v ní nadále pobývá, dokud neskončí, anebo zda to je něco nového, co v té původní jednotě obsaženo nebylo a co se posléze do oné původní jednoty nemůže vracet bez závažné ztráty čehosi pro sebe důležitého. Od té dávné doby se problematika i naše vidění a tázání natolik změnily, že se dnes už musíme tázat zcela jinak: co vlastně může být v původní jednotě – pokud bychom ji vůbec připustili – odpovědné za to, že vznikne něco, co tu dosud nebylo? Naučili jsme se jakoby „chápat“, že když už něco „je“, tak to pochopitelně může „trvat“, protože absenci změny – po vzoru geometrického myšlení – docela dobře chápeme a přijímáme; už jsme si na to zvykli. Tradice nás „naučila“, že „setrvalost“ je snáze pochopitelná než změna; hlavní práci na této podivné („metafyzické“) tradici měl ovšem Parmenidés a vůbec Eleaté. Takže nejlépe je mnohost a zejména změnu vůbec škrtnout a popřít – a je po problému. (Ale zároveň také po filosofii.)
(Písek, 070426-1.)