This text explores the relationship between the thought (cogitatum) and being, critiquing the traditional debate over whether thinking precedes being or vice versa. The author emphasizes that thinking involves not only the mental acts themselves but also the intentional objects to which these acts relate—the "cogitatum" that exists outside the process of thinking. Once an individual conceives of something "thought," their own being undergoes a transformation. The text outlines two possible responses to this experience. The first involves forgetting or marginalizing the thought, reducing it to a mere piece of information, which results in a decline of the self to a state lower than before the initial act of thinking. The second possibility is to accept the thought as a "challenge," allowing it to guide one's future path and existence. In this perspective, the cogitatum is not a passive object of knowledge but an active force that demands a response and shapes the ontological journey of the thinker.
Myšlené (cogitatum) a „bytí“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 8. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Myšlené (cogitatum) a „bytí“
Starší už spor, co je dříve resp. co předchází čemu, zda myšlení předchází bytí nebo naopak zda bytí předchází myšlení, zcela zapomínal na to, že na straně myšlení nejde jen o akty myšlení, nýbrž také o to, k čemu se ty akty intencionálně vztahují. A právě v tomto ohledu platí, že tehdy, když jsme jednou myslili (tj. svým aktem) nějaké „myšlené“ (tj. něco, co není součástí ani složkou našeho myšlení), stalo se něco také s naším bytím, tj. s námi samými. To znamená, že jsme se dostali do situace, kdy jsme ono myšlené zase zapomněli, nebo jsme je vytěsnili ze svého života, eventuelně jsme je zcela marginalizovali a neutralizovali v podobě pouhého „poznatku“, a tak jsme poklesli na úroveň nižší, než na jaké jsme byli ještě předtím, než jsme je vůbec poprvé (aktivně) myslili – a tak jsme se změnili k „horšímu“. A pak tu je druhá možnost, že jsme se dostali do stuace, kdy jsme už na ono poprvé „myšlené“ zapomenout nechtěli, ba kdy jsme na ně zapomenout nemohli, ale odpověděli jsme resp. vždy znovu jsme odpovídali na „výzvu“ onoho „myšleného“ tak, že jsme myšlenku tohoto myšleného sledovali dál, že jsme se jí nechali vést a že jsme tomuto vedení více či méně, ve větším nebo menším rozsahu a do větší nebo menší hloubky dali k dispozici svou další cestu a tím i sebe samé.
(Písek, 070831-1.)