This text explores Aristotle's concept of nature (physis) as an internal source and principle of motion and rest. Drawing from the second book of Aristotle's Physics, it distinguishes between entities existing by nature (physei) and those whose cause lies externally. Natural entities possess an inherent tendency for change, whether in terms of location, growth, or qualitative alteration. The analysis differentiates between simple bodies (the elements) and complex organisms, such as animals and plants. A central interpretive challenge arises regarding the generation and corruption of these complex natural entities. Although they are composed of simple elements, their essence and integrity cannot be merely reduced to these components without losing their status as natural beings. The author concludes by suggesting a conceptual distinction between physis as a universal principle and physis as the specific nature of a particular complex entity, which ensures its unity and integrity amidst its various parts.
Pohyb – zdroj (KINÉSIS u Aristotela) / FYSIS – jako zdroj a počátek pohybu
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 11. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Pohyb – zdroj (KINÉSIS u Aristotela) / FYSIS – jako zdroj a počátek pohybu
Některá jsoucna (ONTA) mají podle Aristotela příčinu sama v sobě, zatímco jiná mají příčinu v jiných jsoucnech (začátek II. knihy „Fysiky“). To platí s jistými úpravami také o jejich „pohybech“ (tj. změnách, proměnách): jsoucna, která mají příčinu v jiných jsoucnech, nemají vnitřní tendenci ke změně v sobě, kdežto ta jsoucna, která jsou „od přírody“ (FYSEI), mají sama v sobě počátek své proměny (KINÉSIS) i svého trvání (STASIS). Aristotelés na témž místě rozlišuje mezi „těly“ resp. „tělesy“ jednoduchými, a tu uvádí jako příklad zemi, oheň, vzduch a vodu (zcela podle tradice, zejména podle Empedoklea), a jako jiné (tedy „nejednoduché“) uvádí živočichy (ZÓA) a jejich části (!), a rovněž rostliny (FYTA). U změny nebo trvání uvádí jednak vztah k místu (KATA TOPON), vztah k růstu a ubývání (KAT´ AYXÉSIN KAI FTHISIN), a ke změně vlastností (KAT´ ALLOIÓSIN, zjinačení). V tomto smyslu je tedy FYSIS také počátkem (ARCHÉ) a příčinou (AITIA) pohybu i klidu takového jsoucna (event. „na jsoucnu“), které je „od přírody“ (FYSEI). – Necháme-li stranou ona zmíněná „jednoduchá tělesa“ (TA HAPLA TÓN SÓMATÓN), která (asi) nevznikají ani nezanikají, jsme při interpretaci tohoto pojetí postaveni před problém, jak vlastně vznikají (a zanikají) ta jsoucna, která nejsou jednoduchá (a tedy ani bez vzniku a bez zániku), ale jsou „přirozená“ (tj. od přírody. FYSEI). Nemůže totiž být pochyb, že tato „nejednoduchá“ těla mají v sobě nejen „své části“ (TA MERÉ AYTÓN), ale že jsou sama i se svými částmi nějak spjata s mnoha „jednoduchými“ těly. Zároveň však nemůžeme tato jednoduchá těla považovat za počátek ani příčinu těch „složitých“ (nejednoduchých), neboť jinak by ona složitá těla přestala být „od přírody“. Budeme-li ono „od přírody“ (FYSEI) chápat tak, že FYSIS je počátkem a (jedinou) příčinou toho, že taková „těla“ (řekl bych: pravá jsoucna) vůbec jsou „jako taková“, tj. jako něco jiného, složitějšího, vyššího, než čím jsou jejich „složky“ (tedy ve shodě s Aristotelem), rozostříme tím sám pojem FYSIS. Budeme totiž muset pojmově rozlišit FYSIS jako jediný počátek (a příčinu) všeho, a tedy také čehokoliv na jedné straně, a FYSIS jako konkrétní a aktuální FYSIS právě tohoto složitého(nejednoduchého) těla a zejména jeho jedinosti resp. jednoty, sjednocenosti, integrity.
(Písek, 071122-1.)