This document explores the concept of division into parts, one of the oldest mental operations in human thought. It contrasts the views of ancient Greek atomists like Leucippus and Democritus, who proposed indivisible atoms, with Zeno of Elea, whose paradoxes suggested infinite divisibility. The text bridges these philosophical roots with modern theoretical physics, where the concept of the "quantum" serves as a fundamental, indivisible unit of matter and energy. Furthermore, it discusses contemporary theories suggesting that space and time might also consist of discrete, indivisible quanta rather than being continuous. The author philosophically evaluates these scientific attempts, arguing for a view of the "present" not as an infinitesimal point but as a temporally extended yet indivisible duration. By examining the limits of divisibility, the text highlights the ongoing dialogue between philosophy and physics regarding the fundamental structure of reality, suggesting that the search for indivisible constituents remains central to our understanding of the physical world and the nature of time itself.
Aktualita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 9. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Aktualita
Jednou z nejstarších myšlenkových operací, jež umožnilo použití pojmů a pojmovosti, je „dělení“ na části. Řečtí atomisté (Leukippos a Démokritos) si nedovedli představit, že by bylo možno cokoli skutečného dělit do nekonečna, a proto měli za to, že každé dělení dosáhne vposledu své konečné možnosti, kdy se musí zastavit u něčeho, co už dále dělit nelze. Toto dále nedělitelné označili právě tímto názvem, totiž ATOMOS (event. ATOMON? jde-li o neutrum?). Naproti tomu dost daleko před nimi Parmenidův žák Zénón měl za to, že alespoň v některých případech je takové dělení možno provádět stále dál, a tedy až do nekonečna. To vyplývá z toho, jak ve svém jednom argumentu, týkajícím se letícího šípu, se samozřejmostí předpokládá, že v každém okamžiku svého letu šíp někde „jest“, a to pro něho znamená, že na tomto místě se nehýbe. Současní teoretičtí fyzikové dnes mají za to, že opravdu lze mít alespoň v nějakém smyslu a v jistém rozsahu za to, že – vyjádřím to po svém – prosté dělení opravdu někde končí u nějakých nejmenších, dále již nedělitelných „částic“ (ten termín není ovšem přesný), a že to platí nejen pro hmotu (v užším smyslu), ale také pro energii (tedy pro „hmotu“ v nejširším smyslu), a užívají nového pojmenování, totiž „kvantum“. (Zároveň ovšem přinejmenším někteří relativizují uvedené pojetí, totiž že už další „dělení“ není možné, a nechtějí předem vyloučit, že se časem ukáže možnost ještě nějakých menších „částic“ nebo jiných „útvarů“, např. superstrun.) A někteří teoretičtí fyzikové dokonce mají za to, že něco podobného platí např. i pro čas a pro prostor (resp. pro různé fyzikální „pole“), a pokoušejí se uvažovat o nejmenších „kvantech“ času nebo prostoru, vůbec pole. Pokud bychom měli filosoficky hodnotit tyto poslední – většinou jen myšlenkové – pokusy, pak jen vstřícně a veskrze pozitivně. Přítomnost nelze chápat jako bodovou, nýbrž nutně jako časově rozlehlou, i když snad nedělitelnou (nebo, pokud ji budeme chtít vždy vztahovat k nějakému „subjektu“, jen zřídka dělitelnou, a pak pouze zvenčí, čili jen „objektivovanou“).
(Písek, 060925-1.)