This text explores the complex relationship between history and truth, offering a critique of the reductive understanding of truth as a mere correspondence or "adequacy" to objective reality. The author argues that objective facts are never directly accessible to us; instead, we are presented with various accounts that must be rigorously examined and compared. The work criticizes the traditional approach of historicism, which tends to accumulate "objective facts" while neglecting the deeper meaning behind them. Truth is presented not as a derivative of facts, but as an overarching norm and criterion that allows for the evaluation of both reality and our subjective approach to it. A truthful judgment of history necessitates an engaged perspective that measures factual occurrences against what ought to have been done. Ultimately, truth serves as a unifying force, bridging the representation of past events with the current actions and understanding of the observer, thereby transforming historical inquiry into a search for existential meaning.
Historie a pravda / Pravda a historie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 11. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Historie a pravda / Pravda a historie
Pravdu nesmíme redukovaně chápat jako přesné zpodobení něčeho, čemu jsme si zvykli říkat „objektivní skutečnost“ (v pozadí tohoto nesprávného pojetí je myšlenka „adekvace), a to proto, že bychom tak pravdu učinili zcela závislou na tom, co „jest“ a jak to „jest“, co „se stalo“, k čemu došlo, prostě na tzv. „danostech“. Především to nemůžeme udělat proto, že nikdy žádnou „danost“, tzv. „objektivní skutečnost“ prostě „před sebou“ nemáme tak, abychom ji mohli s jakýmkoli zpodobením porovnat a shledat míru „podobnosti“ resp. „shody“. Můžeme srovnávat jen jedno vylíčení „skutečnosti“ s jiným vylíčením, a žádné takové vylíčení nemůžeme považovat samozřejmě a předem za lepší, ale musíme obojí důkladně přezkoumávat a k hodnocení dojít až potom. Pokud se budeme při srovnávání omezovat na detaily, můžeme se ve svém hodnocení velice zmýlit, protože pak dáme přednost vylíčení co největšího množství detailů, aniž bychom přihlédli, zda byl postižen „smysl“ toho, co je takto detailně zaznamenáno. (Už staří Řekové s jistým pohrdáním mluvili o tzv. polymatheia.) Tzv. historismus se právě vyznačuje tím, že popisuje a zaznamenává tzv. „objektivní fakta“, ale odmítá je hodnotit, tj. vyhodnocovat vzhledem k nějakému „smyslu, který jako factum brutum popsat nelze. Chyba tu je především v nesprávném chápání „pravdy“: pravda není závislá na faktických skutečnostech, leda v tom smyslu, že vyslovení pravdy je zároveň vyslovením soudu o těch skutečnostech. Pravda je kritériem resp. normou jak těch skutečností (včetně jejich daného smyslu), tak i našeho (nebo každého jiného) přístupu k těm skutečnostem, a to jak přístupu aktivního a praktického v době, kdy ty skutečnosti byly aktuální, nebo v době, kdy se o nich někdo vyslovuje a kdy je hodnotí (či má hodnotit). Pravdivý soud o nějaké události, o nějakém činu apod. se nemůže vyhnout vlastní angažované účasti na jejich hodnocení, a to vždy zahrnuje poměřování všeho faktického, daného, provedeného s tím, co provedeno být mělo; a protože k tomu, co takto musí být „poměřeno“, náleží nutně i to, jak my to hodnotíme, jak my to poměřujeme, jak k tomu přistupujeme, je toto „poměřování pravdou“ vlastně tím základním, co vposledu sjednocuje (má a musí sjednocovat) ono „zpodobení“ a „pochopení“ toho, co se stalo, s tím, co my teď děláme, ať už v rámci té situace a toho dění, které chceme „pochopit“, ať už v rámci nějaké docela jiné, pozdější situace, kdy onu již minulou chceme v aktuálním pochopení vylíčit a zhodnotit.
(Písek, 061119-2.)