This text presents a critical reflection on Karl Jaspers' concept of "the Encompassing" (das Umgreifenden) and his project of "periechontology." The author questions why Jaspers conceptualizes this non-objectifiable reality as something arriving from the outside, even when it concerns the self. Contrasting this with his own approach, the author explores the priority of "internality," viewing the subject as a point of passage between the inner world and the external cosmos. He addresses concerns regarding subjectivism by arguing that inwardness does not lead to a closed point but serves as a gateway to the entirety of being. Drawing on St. Augustine, the text examines the paradoxical relationship with a God who is both internal and an encompassing presence in which the subject resides. The core of the inquiry lies in finding a way to think about the non-objectifiable without falling into objectification, ultimately redefining the boundaries between the subjective interior and the universal "around."
Periechontologie u K. Jasperse
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 3. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Periechontologie u K. Jasperse
Při naslouchání Jaspersovi, který – v navázání už na presokratiky – vykládá své pojetí tzv. „objímajícího“ (des Umgreifenden) a který se pokouší jakoby ustavit zvláštní filosofickou disciplínu, nazvanou „periechontologie“ (odvozeno od PERIECHEIN – držeti okolo), se vždy znovu tážu, proč onu nezpředmětnitelnou skutečnost „objímajícího“ vidí spíše v tom, jak k nám přichází zvenčí, zvnějšku, z toho, co je „okolo“, a to dokonce i v tom zvláštním případě, kdy jsme tím „objímajícím“ dokonce „my sami“ (das wir selbst sind). Je ono navázání na myšlenky některých presokratiků tím hlavním důvodem? A zároveň stavím podobnou otázku sám sobě: proč to sám vidím právě naopak? Proč ono „přicházející“ nezpředmětnitelné hledám od počátku právě naopak tam, kde jsme – podobně jako všechny subjekty vůbec – zakotveni niterně a co „vnášíme“ do sebe i do světa tím, že tomu dodáváme více méně vhodný, ale vždy jen možný „vnějšek“? Možná je tím hlavním důvodem Jaspersovi to, že se chce opřít zesubjektivizování, které i někteří moji kritikové vidí jako nebezpečí důrazu na „niternost“. Pokud by tomu tak bylo, nezbývá mi než opětovně poukazovat na to, že ono směřování „dovnitř“ nekončí v nějakém ústředním bodě, nýbrž že subjekt je jakýmsi průchozím místem jak z nitra do šíře světa kolem nás, tak zvenčí do celého světa (kosmu) „niternosti“, o které bychom vlastně také mohli říci, že je „kolem nás“. Ovšem ono „kolem naší niternosti“ nesnese žádné „před“, žádnou distanci a „před-mětnost“, takže bychom si tím nijak nepomohli. Problémem tu není způsob, jak to vyjádřit, nýbrž způsob, jak to myslit – a jak se to naučit myslit, aniž bychom upadali do jakéhokoli „zpředmětňování“. Ten vlastní věcný problém zřetelně formuloval už Augustin: jak se mohu vztáhnout k Bohu, který mi není vnější, ale je přístupný jen jako niterný, abych tím nepopřelo možnost, že já sám jsem „uvnitř“ něho, že jsem to, co jsem, pouze „v něm“?
(Písek, 050319–1.)
[Začátek deníkového záznamu je stejný jako v případě 050309–1.]