This text examines the concept of "non-objective intentions" within the framework of Husserlian phenomenology and critically addresses the notion of consciousness without intentions. Starting from Husserl’s term "unfulfilled intentions," the author suggests that every active intention is inherently unfulfilled, as fulfillment terminates the intentional process. The core of the argument lies in distinguishing between intentions directed toward given objects and those oriented toward the non-given or "non-objects." The author posits that objective and non-objective intentions coexist in every act of consciousness. He challenges Lévinas's proposition regarding consciousness devoid of intentions, arguing that even states like "mood" require reflection to constitute consciousness. The text concludes that non-objective intentions are not empty but represent a specific sensitivity to non-objective challenges. By insisting that intentions can target non-objects without being void, the author broadens the traditional understanding of intentionality, maintaining that consciousness is fundamentally intentional even when it transcends the realm of objects.
Intence nepředmětné
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 7. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Intence nepředmětné
Husserl užil v jistých kontextech termínu „nenaplněné intence“. Ale v jistém smyslu je každá intence (jako skutečným, dějící se směřování) nenaplněná, protože jako naplněná přestává být dějící se intencí. Ovšem intence může směřovat k něčemu danému (byť jen předpokládaně danému atd.) nebo k něčemu ještě nedanému, teprve „přicházejícímu“, anebo dokonce k něčemu, co nikdy nebude „dané“. Takovou k nedanému zaměřenou intenci můžeme chápat např. jako „vnímavost“ vůči nepředmětným výzvám. Ve skutečnosti jsou ovšem obojí intence, tj. předmětné i nepředmětné, přítomny vždycky pospolu v každém aktu vědomí. Mám za to, že vědomí bez intencí není možné a neexistuje (ačkoli o tom Lévinas měl přednášku v Bernu 1983); můžeme snad mluvit o „náladě“ ve smyslu „naladění“, ale pokud má jít o skutečné vědomí, pak v souvislosti s „naladěním“ leda jako vědomí tohoto naladění, tedy jakási třeba sebe jednodušší reflexe. Mluvit o vědomí bez intencí, tj. oproštěné od intencí, může jen ten, kdo ono „ne-dané“ považuje prostě (a nesprávně) za „nic“, a samozřejmě kdo intence spojuje výhradně s intencionálními „předměty“. My však budeme trvat na tom, že nepředmětné intence mohou směřovat k ne-předmětům (non-objektům), aniž by byly (a vůbec mohly být) prázdné resp. zcela nenaplněné.
(Písek, 050720–3.)