This text explores the ontological relationship between event-based processes and change. The author argues that a proper understanding of the world requires a methodical prioritization of the concept of an event over that of change. Events are defined as internally unified processes with a distinct beginning and end, whereas common changes are viewed merely as byproducts of events or series of events that create inertia. This inertia, particularly evident in subatomic particles, creates an illusion of permanence, although these are actually sophisticated structures based on extremely brief, low-level events. In contrast, ordinary changes are seen as reductions or degradations of dynamic processes into non-integrated movements governed solely by inertia. A central role is played by subjects, which act as coordination centers allowing non-objectivity to penetrate the objective world. Subjects at various levels integrate lower-level entities into higher-order structures, organizing processes through the coordination of changes. The text suggests that moving beyond mechanical changes toward analyzing the event-based and subjective nature of reality is essential.
Dění událostné × změna
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 1. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Dění událostné × změna
Rozhodující pro správnější chápání světa a jeho struktur je skoncovat – aspoň metodicky – s představou, že to, čemu říkáme „změny“, je původnější než „události“, tj. ten zvláštní druh změn, které mají svůj počátek i konec a jejich průběh (mezi počátkem a koncem) je vnitřně sjednocen, integrován. „Změny“ (jak o nich běžně mluvíme) jsou ve skutečnosti vedlejším produktem událostí a jejich schopnosti na sebe reagovat, ale také nereagovat. Souvisí to s tím, že některé typy událostí (zejména nejnižších úrovní) jsou schopny na sebe navazovat v delších (nebo i velmi dlouhých) sériích takovým způsobem, že tak dávají vznik „setrvačnostem“, které budí dojem, že jde o trvalá tělíska či částice (platí to především o některých subjaderných částicích a mnoha atomových jádrech). Pro všechny takové případy, které jsou ovšem nápadnými jevy, ovšem platí, že jde o značně komplikované (až „sofistikované“) struktury, založené vposledu na extrémně krátkých a rychlých „událostech“ nižších a nejnižších úrovní, které jsou teprve v posledních něco víc než sto letech do stále větší hloubky zkoumány. Naproti tomu tzv. „běžné“ změny jsou poměrně jednoduché, protože jsou výsledkem redukcí, zjednodušování, degradace dění na pouhé setrvačné, ale neintegrované pohyby. Veškerá „zákonitost“ takových změn spočívá výhradně a pouze v jejich setrvačnostech; všude, kde tyto setrvačnosti projevují nějaké mezery, je možný průnik nepředmětností do světa předmětností. Místa těchto průniků mají zvláštní charakter, příznačný pro všechen náš svět, totiž charakter „subjektů“: na rozdíl od pouhých (zevnitř neintegrovaných) změn představují subjekty (všech úrovní) jakési skutečné nebo jen potenciální „koordinační centrum“, dovolující zapojování subjektů nižších úrovní do „vnějšku“ i „nitra“ subjektů vyšších úrovní, a to většinou za pomoci nápomocné organizace (a koordinace) některých vybraných „změn“, které jsou pak organizovány zčásti nebo úplně jakoby „zvenčí“. Detailní rozbor by pochopitelně vyžadoval odlišné analytické přístupy pro různé úrovně subjektů.
(Písek, 040108-1.)