This text examines the problems of objectification, objectness, and non-objectness within the broader philosophical investigation of truth and the nature of reality. The author argues for a necessary revision of the traditional, purely objectifying mode of thought and proposes a significant expansion of the concept of reality. While tradition has considered real only that which is objective, the author demonstrates that reality also encompasses non-objective dimensions. Pure objectness, it is argued, belongs solely to ideal constructs such as numbers or geometric shapes, whereas the physical universe contains either mere aggregates or "true objects"—internally unified wholes. These wholes, exemplified by living organisms, are not closed monads but dynamic structures that integrate external elements into their internal non-objective plan. This shift in paradigm is essential not only for ontology but primarily for a new understanding of the problem of truth as a dynamic and complex relationship to reality, moving beyond the limitations of isolated objectification.
Zpředmětňování / předmětnost / nepředmětnost jako problém
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 3. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Zpředmětňování / předmětnost / nepředmětnost jako problém
Předmětnost a nepředmětnost nejsou pro mne témata centrální, ale ukázalo se, že jejich zpracování potřebuji k práci na problematice, která mne táhne nejvíc, totiž k práci na problému pravdy. Když chci v nejrůznějších jiných souvislostech poukazovat na nutnost revize zpředmětňující tradice způsobu myšlení, je to proto, že nechci, aby to vypadalo, že to vše provádím jen proto, abych izolovaně nebo aspoň odděleně řešil problém pravdy. Právě naopak mi jde o to, ukázat, že určité změny přístupu k myšlení otázky pravdy jsou vysoce produktivní a funkční pro celou řadu otázek a problémů jiných. V podstatě jde o dosti závažné rozšíření pojetí „skutečnosti“: zatímco až dosud se za skutečné považovalo výhradně to, co bylo chápáno jako „předmětné“, nyní je třeba jako skutečné chápat i to, co předmětné není vůbec nebo po jedné stránce, zatímco druhá stránka je nepředmětná. Proto také problém předmětnosti myšlení je až druhotný; prvotní je problém předmětnosti ve skutečnosti, tedy předmětnosti skutečné. A tu se ukazuje, že žádná skutečnost, nezávislá na nás, není ryze předmětná; ryzí předmětností je charakterizována jen „pseudoskutečnost“ geometrických obrazců nebo čísel apod. V celém Vesmíru nenajdeme nikde žádný čtverec ani kružnici, žádné číslo 222 nebo 777 – a to jsou ryzí „předměty“ (intencionální nebo „ideálné“). Naproti tomu vše, co jsme zvyklí označovat jako „předmět“ (vnitrosvětný), je buď pouhá hromada a tedy předmět „nepravý“ – anebo předmět „pravý“, ale to znamená takový, který je vnitřně integrován resp. sjednocen, takže tvoří (relativní) celek. (O relativitě jeho celkovosti mluvíme proto, že jeho hranice nejsou tak neprostupné a neprodyšné, jako u Leibnizových monád, a to nejen pokud jde o možnost přechodu z nitra navenek a zvenčí dovnitř ve smyslu hegelovském, nýbrž tak, že i do „těla“ onoho celku (např. organismu) mohou vstupovat atomy a molekuly zvenčí, aniž by přestaly být tím, čím byli předtím, ale tak, že jsou zapojovány (zejména prostřednictví elektronů) do nepředmětného plánu organického těla (živého).
(Písek, 040315-6.)