This text explores the philosophical definition of the subject in relation to being and existence. The subject is understood as a true being and an integrated event that combines both objective and non-objective dimensions. The author distinguishes between the subject as a holistic event and the subject as an active focus that is not existent in the conventional sense. This focal point acts as a passage for the not-yet-actual to enter into actuality, while simultaneously unifying the relics of previous event phases. Thus, the subject is identified neither with its exterior nor its interior but performs its being through continuous integration and creative mediation. It is defined by its uniqueness and distance from objectivity, despite remaining partially dependent on it. The overall concept positions the subject as the guarantor of the unity of becoming, enabling the emergence of the new while maintaining the continuity of the whole beyond mere causal succession.
Subjekt – bytí a jsoucnost / Bytí a jsoucnost „subjektu“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 5. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Subjekt – bytí a jsoucnost / Bytí a jsoucnost „subjektu“
Subjekt můžeme chápat jednak jako „jsoucno“, a to „pravé jsoucno“, tj. mající jak předmětnou, tak nepředmětnou stránku. V tom smyslu je toto pravé jsoucno pravou událostí, tj. událostí, která je zevnitř integrována, tj. jejíž jednotlivé fáze, „jsoucnosti“, jsou zevnitř živě spjaty, takže nejen nejsou „bodové“, ale dokonce se vzájemně prorůstají tak, že vytvářejí celek, z jednoty vyrůstajíce a jsouce v ní udržovány – ale čím nebo kým? Právě subjektem, ale v jiném smyslu, tj. nikoli subjektem jakožto jsoucnem, ani subjektem jakožto bytím (bytí subjektu v onom prvním smyslu je koextenzivní s délkou „života“ onoho subjektu v prvním smyslu), nýbrž subjektem, o kterém nemůžeme říci ani, že jest, ani že není. Subjekt „má“ svůj vnějšek, ale není tím vnějškem; „má“ svoje nitro, ale není tímto nitrem. Rozšíříme-li pojem „života“ i za hranice živých bytostí (tedy až do nejnižších úrovní „bytí“), můžeme říci, že subjekt žije tím, že sám sebe poskytuje jako průlinu pro příchod toho, co ještě není, do aktuálnosti, a co zároveň udržuje ve sjednocenosti i to, co z jednotlivých aktuálností zůstává jako materiál a opora příštích (takže to nepřechází do minulosti jako něco, co „už není“). V souhlasu s tím můžeme říci, že subjekt vykonává své bytí (je subjektem tohoto vykonávání), ale sám bytím není; a vykonává své bytí, tedy svým způsobem svou událostnost, tak, že stále pracuje s materiálem, který má k dispozici z předchozích jsoucností (jako jejich relikt). Subjekt jako aktivní ohnisko událostného dění subjektu jako celku (jako celé události) není ve vlastním smyslu součástí tohoto celku, ale je základem a garantem jeho sjednocenosti, ovšem, základem a garantem, o němž nemůže legitimně říci, že je „jsoucí“. Jediné, co lze o subjektu jakožto takovém ohnisku vypovídat, je jeho vyvolanost a povolanost k tomu, aby byl připraven zprostředkovat uskutečňování toho, co nevyplývá jednoznačně ani ze sitiuace, ani z jeho vlastní minulosti (resp. toho, co z ní jako relikt a materiál pozůstává). V tom smyslu je každý subjekt čímsi jedinečným a vůči veškeré předmětnosti i nepředmětnosti distancovaným, zároveň však na obojím relativně (částečně, nikoli naprosto) závislým.
(Písek, 040525-2.)