The text offers a critique of the traditional Greek conception of truth, which subordinates it to beings as their ultimate criterion. The author argues that this approach fails to address the ontological status of truth itself and ignores how reflection alters the very essence and meaning of what is known. Truth is redefined not as an implicit property of judgments or theories, but as a norm and criterion that precedes any subjective approach to reality. This Truth is not a static entity in a higher realm, but a dynamic reality that happens and arrives from the future. As a universal standard, it encompasses all human activities and the entirety of the world. The text thus transforms the understanding of truth from a passive reflection of things into an active, normative force that shapes reality. This shift from an ontology of beings to an ontology of truth as a process challenges classical correspondence theories and opens new perspectives for understanding the human relationship to reality.
Pravda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 12. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Pravda
Základní chyba tradičního (původně řeckého) chápání „pravdy“ spočívá v tom, že pravda je podřízena tomu, co „jest“, tedy jsoucímu, jsoucnům; to, co „jest“, je normou a posledním kritériem pravdy. Pak ovšem zůstává nutně nevyjasněn „ontologický status“ pravdy samé, a v důsledku toho vlastně nemá smysl otázka, do jaké míry se mění samo jsoucí (věc, její situovanost a situace „poznávajícího“), když je poznána (lépe nebo hůře). Říká-li Patočka, že situace se mění, je-li reflektována (např. Platón a Evropa, a jinde), je tím zásadně zproblematizováno ono tradiční pojetí: otázka pravdivosti a pravdy se neklade jenom ve vztahu k poznávanému jsoucímu, ale má svou neméně závažnou platnost ve vztahu k poznání tohoto jsoucího, jímž se nutně nějak mění také ono poznávané jsoucí samo (přinejmenším ve svém „smyslu“, ale to znamená právě ve svém „bytostném určení“). Pravda resp. pravdivost pak není záležitostí soudu, výroku, poznatku, pojetí, teorie atd. jakožto jejich implicitní vlastnost, nýbrž daleko spíše jako jeho norma a kritérium, které eo ipso každému subjektivnímu i subjektnímu přístupu k nějakému jsoucímu předcházejí. Takto pochopená pravda je pak nutně normou a kritériem každého subjektního (a proti i každého subjektivního) přístupu ke skutečnostem a ke světu, tedy také všech akcí a aktivit kteréhokoli subjektu nejen těch nejvyšších, ale všech úrovní. Pravda se tak ukazuje resp. vyjevuje jako norma na celou skutečností, nad celým světem; a toto „nad“ musíme navíc zbavit onoho starého zatížení prostorovostí; tato „pravda“, přesněji Pravda předchází veškerým aktivitám a tím i všemu jsoucímu nikoli jako nějaký vyšší svět „nahoře“, nýbrž jako ,skutečnost‘, která žádným jsoucnem není, ale která se děje, která se stává, která přichází – a to z budoucnosti.
(Písek, 041230-1.)