This text explores a philosophical framework for understanding freedom, arguing that it requires a fundamental transformation of our modes of thought. The author rejects the notion of freedom as a mere extension of internal givens or a simple absence of causal determination. Instead, freedom is characterized by the recognition of non-objective appeals or calls that liberate the subject. This conceptualization depends on viewing the subject as an ongoing event, capable of actions that shape both the external world and the subject's own future course. Drawing on the insights of Emanuel Rádl, the author asserts that while freedom may not be of this world, it necessitates a profound sense of mission or purpose. Freedom is thus not merely a lack of constraint, but a proactive engagement with a calling. It represents a shift from mechanical reactivity toward a conscious participation in the unfolding of meaning and responsibility.
[Svoboda]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 1. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
[Svoboda]
Když bychom chtěli myšlenkově uchopit a zvládnout problém svobody, museli bychom začít s přebudováváním celého svého způsobu myšlení a promlouvání. Svoboda je tam, kde nejsme determinování „a tergo“, tedy kde svoboda nespočívá v tom, že uplatňujeme a rozvíjíme nějaké danosti, byť by to byly danosti „naše vlastní“, jak se obvykle (a nesprávně) říká „vnitřní“. Ale pokud zůstaneme u tohoto jen negativního určení, redukujeme „svobodu“ na jakési průliny a netěsnosti v pletivu kauzality. To sice není v podstatě chybné, neboť takové průliny a netěsnosti opravdu „existují“ (přesně: vyskytují se, dochází k nim atd.), ale z pouhým netěsností v kauzálních řetězcích (ať už je vykládáme jakkoliv, a já ovšem kauzalitu vykládám na základě reaktibility, nikoli na základě nějakého „aktivního působení“ příčin na následky – to je pouhá setrvačnost). Důležité je dokázat odhalit význam ne-předmětných, ne-jsoucích apelů či výzev, které jsou osvobozující v tom, že přicházejí a kdy (a za jakých okolností) přicházejí. A celé pojetí takových „apelů“ či „výzev“ stojí a padá s určitým pojetím subjektu (resp. subjektů nejrůznějších úrovní) jako dějící se události, která je schopná akcí a reakcí a která ve svých akcích i reakcích nejen spoluformuje něco mimo sebe, ale také sebe a svůj další průběh. Teprve v tomto kontextu vyvstane mnohem plastičtěji a barevněji to, co Rádl říká na konci své Války Čechů s Němci (7783, s. 272): a) svoboda není z tohoto světa, ale 2) předpokládá „smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden být“.
(Písek, 030107–1.)