The text proposes replacing traditional theories of causality with the concept of "reactibility," enabling a unified interpretation of inorganic entities, organisms, and cultural beings. Higher levels of reactibility lead to a greater degree of indeterminacy, which serves as a necessary precondition for freedom. However, freedom is not mere randomness; it primarily consists of the subject's sensitivity to non-objective situational challenges and possibilities. The author emphasizes the indispensable role of the subject, who reacts to their temporal environment and distinguishes between abstract notions of past and future and their own subjective "been-ness" and "coming-ness." Consequently, a subject's reaction is not limited to external stimuli but includes responses to what is emerging or what is yet to happen. This approach allows for viewing a subject's actions as an active process of actualizing possibilities, where the key role is played by the subject's ability to relate to their own future and respond to challenges that are not directly given by material reality.
Reaktibilita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 10. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Reaktibilita
Založíme-li své interpretace tzv. kauzálních souvislostí nikoli na teorii kauzality, nýbrž na teorii reaktibility, budeme schopni se vyhnout nesnázím, které jsou s kauzalitou spojeny, a zejména budeme moci sjednotit ve svém výkladu tak rozličné okruhy skutečností, jako jsou neživá (neorganická) jsoucna, organismy a kulturní bytosti. Stačí si jen uvědomit, že čím vyšší úrovně reaktibilita dosahuje, tím četnější a pravděpodobnější jsou tzv. odchylky a tím rozsáhlejší je tedy prostor „nedeterminovanosti“. Sama nedeterminovanost ovšem ještě není svobodou, ale svobodu umožňuje. Svoboda totiž spočívá nejen na onom prostoru nedeterminovanosti, ale také a zejména na schopnosti příslušného reagujícího subjektu reagovat nejen na vnější okolí, ale také na jeho vnímavosti vůči tzv. možnostem, tj. nepředmětným situačním výzvám. Realizovaná „reakce“ totiž pracuje nejen s vnímavostí vůči okolnímu světu „věcí“, nýbrž také vůči „okolí“ časovému, které zahrnuje nejen to, co už se stalo a přešlo do minulosti, ale také to, co se ještě nestalo, ale k uskutečnění se připravuje a případně co už nastává. Obou případech se ukazuje jako mimořádně významná úloha subjektu, bez něhož se nic z minulé přítomnosti nestane přítomnou minulostí, zejména však, bez něhož se nic z toho, co se „může“ a „má“ stát ve formě jeho reakcí, nemůže odehrát. Právě proto musíme pečlivě rozlišovat bylost od minulosti a budost od budoucnosti. Minulost, stejně jako budoucnost, jsou ve své všeobecnosti pouhé naše abstrakce, zatímco bylost i budost jsou vždy těsně spjaty s příslušným subjektem jakožto jeho vlastní bylost a jeho vlastní budost. A naším základním předpokladem je tedy schopnost každého subjektu reagovat nejen na to z jeho okolí, co tu je nějak dáno, ale i na to, co dáno není, ale co nastává nebo má či může nastat. Reakce sama proto nemusí být nutně a vždy reakcí na akce jiných subjektů, ale může být i „reakcí“ na vlastní budost resp. na to, co s tou vlastní budostí přichází – a dokonce i na to, co přichází teprve do této vlastní budosti.
(Písek, 031028–1.)