Tento dokument se zabývá zápasem o investituru, významným obdobím v dějinách vztahu církve a státu, které znamenalo počátek papežské nadřazenosti trvající po staletí. Zaměřuje se specificky na situaci v českých zemích a na Moravě, přičemž zdůrazňuje nutnost pochopení širšího kontextu bojů mezi císařem a papežem. Text je rozdělen na tři části: světová situace, situace v českých zemích a klíčové motivy investiturního boje s přesahem do současnosti. Zpočátku byl křesťanství považováno za nevýznamnou sektu, ale jeho rostoucí vliv vedl k pronásledování, které paradoxně posílilo církevní organizaci. Milánský edikt (313 n. l.) přinesl náboženskou svobodu, ale stát si zajistil kontrolu, což vyvrcholilo byzantinismem na Východě a posilováním moci římského biskupa na Západě. Vznik papežského státu a spojenectví s Franckou říší dále posílily moc papežů, což vedlo k politice s dvojím cílem – hájit církevní i světské zájmy. Zápas o investituru, především spor o právo jmenovat církevní hodnostáře (investitura), eskaloval mezi papežem a císařem. Konkordát wormský (1122) znamenal kompromis, kdy církev získala právo kanonické volby, zatímco císař si ponechal právo na světskou investituru. V českých zemích až do založení pražského biskupství (973) dominovalo misijní prostředí. Počáteční církevní organizace byla úzce spjata se státní správou a knížecí mocí, včetně práva krále na tzv. regálie. Postupně však, zejména díky vlivu klášterních řádů a reformních proudů, docházelo k osamostatňování církve na světské moci, což se projevilo i v udělování větších církevních svobod a privilegií českými panovníky a císaři v 13. století.