Článek se zabývá vztahem mezi historickým Ježíšem a kerygmatickým Kristem v kontextu teologických diskusí poloviny 20. století. Autoři argumentují, že čistě kerygmatický přístup, který pomíjí historický rozměr Ježíšovy existence, je nedostatečný. Místo toho navrhují, aby historický Ježíš sloužil jako nezbytná norma pro křesťanské zvěstování. Ústřední teze představuje víru jako klíčové pojítko mezi Ježíšem Nazaretským a Kristem víry. Víra zde není definována pouze jako subjektivní stav, ale jako dynamický, historický pohyb zakořeněný v Božím jednání. Autoři naznačují, že kontinuitu křesťanství lze nalézt ve „víře Ježíšově“, k níž se orientuje víra věřícího. Tento přístup zdůrazňuje historický a společenský dopad Ježíšova života a tvrdí, že jeho dílo má pro svět ontologický význam. Text se nakonec pokouší překlenout propast mezi existenciální interpretací a historickou realitou prostřednictvím obnoveného pochopení inkarnace.