Tato recenze analyzuje stěžejní dílo Karla Jasperse „O původu a cíli dějin“, které se zabývá strukturou světových dějin, vlivem vědy a techniky a otázkou smyslu dějinného vývoje. Hlavním tématem je Jaspersova koncepce „osové doby“ (800–200 př. Kr.), během níž v Číně, Indii a na Západě nezávisle vzniklo reflexivní vědomí a základy filosofického myšlení. Jaspers definuje dějiny jako vědomé osvojení minulosti a zdůrazňuje roli filosofické víry a neomezené komunikace jako alternativy k dogmatické výlučnosti. Recenzent však Jaspersově teorii vytýká vnitřní labilitu a neschopnost přesvědčivě vysvětlit jednotu světových dějin. Kritika směřuje především k Jaspersově rezignaci na racionální vysvětlení dějinné konvergence a k jeho pojetí pravdy, které podle autora recenze spíše než k řešení vede k rozmělnění hodnot. Text uzavírá, že Jaspersovo dílo představuje významný podnět k diskusi, nikoli však definitivní řešení otázky smyslu a jednoty lidských dějin.