Článek se zabývá pojetím smyslu v díle Karla Rádla, přičemž rozlišuje mezi „daností“ (pouhými přírodními jevy či mrtvou hmotou) a „smyslem“. Rádl klade důraz na dualismus živého a neživého, ducha a hmoty, a naznačuje, že celý vesmír může mít skrytý smysl, který souvisí s lidskými dějinami. V kontrastu k objektivní danosti přírody Rádl zdůrazňuje, že smysl dějin není předurčen, ale je vytvářen lidským jednáním a interpretací. Minulost není statickým filmem, ale aktivně se tvoří skrze zkušenosti a navazování generací. Duchovní dějiny se vyznačují přetržitostí a originalitou, kde každý člověk začíná znovu. Smysl není pouhý kontext, ale výzva k řádu, která se naplňuje skrze lidskou angažovanost a realizaci toho, „co být má“. Smysl je spojen s pravdou a závazností pro toho, kdo jej uchopí, a vyžaduje aktivní postoj, kde je třeba rozlišovat mezi dobrým a zlým a usilovat o spravedlnost. Konečným smyslem je realizace ideálu skrze lidské jednání, které spojuje minulost s budoucností a naplňuje svět programem „toho, co má být“.