Text zkoumá podstatu lidského vědomí, které je definováno svou schopností reflexe – tedy schopností vědět, že víme. Autor sleduje vývoj této reflexe od Sókratova uvědomění si vlastního nevědění až k modernímu myšlení. Zdůrazňuje, že vědomí není pouhým doprovodem praxe, nýbrž jejím klíčovým organizujícím a řídicím prvkem. Rozebírá napětí mezi vědomým rozvrhem a jeho realizací, což vede k potřebě vnitřní integrity osobnosti. Text varuje před moderní „schizofrenií“ roztříštěných životních sfér a morálním selháním spočívajícím v mystifikaci zla. Zásadním tématem je střet mezi mýtickou orientací na minulost a vzory a novou filosofickou i křesťanskou orientací na budoucnost. Pravá reflexe je zde chápána jako osobní postoj a výraz étosu. Závěrem autor, inspirován Marxem, připomíná kritickou úlohu filosofie, která má zbavovat lidi iluzí o jejich postavení a orientovat lidskou praxi k tomu, co má teprve nastat.