Text zkoumá zásadní roli budoucnosti v lidském životě a jazyce, přičemž zdůrazňuje, jak hluboce jsme na budoucí horizont orientováni. Ukazuje, že mnohé jazykové kategorie, jako jsou úkoly, závazky, poslání či dluhy, přímo odkazují k naší odpovědnosti vůči tomu, co teprve přijde. I minulé či dokončené činy často získávají svůj plný smysl teprve ve vztahu k budoucím záměrům a cílům. Autor se staví kriticky k pojmu nezdůvodněné "vůle" a zdůrazňuje, že každý projekt či plán míří k něčemu, co sice ještě neexistuje, ale co tvoří nezbytný protipól naší subjektivity. Tato orientace je patrná v naší každodenní netrpělivosti, v očekávání výsledků i v samotné struktuře vyprávění příběhů, které směřují ke svému rozuzlení. Budoucnost tedy není jen prázdným prostorem, ale klíčovou dimenzí, bez níž by lidské vědomí a konání ztratilo svůj základní směr a srozumitelnost. Naše existence je tak bytostně spjata s očekáváním a naplňováním budoucích možností.