Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
087 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 18.10.90 /2+1, Úvod pro F/ 01 výchozí bod: svět není mnohostí věcí, předmětů, ale ani jedním velkým vnitřně rozrůzněným procesem, ale je mnohostí událostí. Událost je vnitřně soustředěna, centrována, s ednocena v celek /má proto počátek a kones/. 02 Každá událost je "sama pro sebe", ale není to monáda "bez oken", nýbrž je schopna reagovat na jiné události. T.zn. že se může s jinými událostmi vůbec setkat. To je však možné jen za určitých podmínek, z nichž pro tuto chvíli podtrhneme jsouenosti obou /ty musí časově a prostorově koexistovat/. 03 Průběh události: série jsoucností, ovládaná "FYSIS" jako organizačním programem a držená pohromadě LOGEM. Narozdíl od bytí události /koextenzivního a její trváním jako celku/ je jsouenost momentálním stavem, "průřezen" /přičemž "moment" je vždy časově rozměrný, není to bodpřítomnost je vždy rozlehlá/. 04 Primordiální událostné dění nemá vnitrosvětný charakter do světa se události zařazují /vstupují/ teprve skrze své reakce na jiné události a skrze reakee jiných událostí na ně. Rozdíl tzv. virtuality a reálnosti /ve fyzice a ve ffii/. Svět vlastně není souborem primordiálních událostí, ale souborem jejich vzájemných reakcí. To znamená, že jednotlivé prim. adálosti nejsou stavebními kameny univerza těmi jsou jen jejich "reprezentace", založené na jejich aktivitě /reakce = akce/. Fenomenologie a/ontologizovaná /a eontologizovaná/, b/ radikálně dotažená /rozšířený pojem subjektu/. Skutečným subjektem je pro nás každá, i ta nejnižší událost vnitřně sjednocená /"pravá"/, sehopná reakce na ji nou událost. Za fenomén tedy nepovažujeme jen to, jak se "něco" jeví nám, lidem, ale také jiným živým bytostem a vposledu všem "přirozeným jednotkám", tj. pravým jsouenim, pravým událostem. 05 06 Svět je tedy postaven na fenoménech v tomto smyslu věc o sobě není složkou ani součástí světa. Ale na těch fenonénech je opravdu postaven, z nich je opravdu vybusován proto jej musíme příslušně také pochopit /nejde reakce jsou skutečností a ty nemůžeme pochos o zdání pit bez toho, nač jsou reakcí/. 07 To, co se nám /lidem a snad i jiným živým bytostem/ je18. X. 90-054 8
087 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 18.10.90 /2+1, Úvod pro F/ 01 výchozí bod: svět není mnohostí věcí, předmětů, ale ani jedním velkým vnitřně rozrůzněným procesem, ale je mnohostí událostí. Událost je vnitřně soustředěna, centrována, s ednocena v celek /má proto počátek a kones/. 02 Každá událost je "sama pro sebe", ale není to monáda "bez oken", nýbrž je schopna reagovat na jiné události. T.zn. že se může s jinými událostmi vůbec setkat. To je však možné jen za určitých podmínek, z nichž pro tuto chvíli podtrhneme jsouenosti obou /ty musí časově a prostorově koexistovat/. 03 Průběh události: série jsoucností, ovládaná "FYSIS" jako organizačním programem a držená pohromadě LOGEM. Narozdíl od bytí události /koextenzivního a její trváním jako celku/ je jsouenost momentálním stavem, "průřezen" /přičemž "moment" je vždy časově rozměrný, není to bodpřítomnost je vždy rozlehlá/. 04 Primordiální událostné dění nemá vnitrosvětný charakter do světa se události zařazují /vstupují/ teprve skrze své reakce na jiné události a skrze reakee jiných událostí na ně. Rozdíl tzv. virtuality a reálnosti /ve fyzice a ve ffii/. Svět vlastně není souborem primordiálních událostí, ale souborem jejich vzájemných reakcí. To znamená, že jednotlivé prim. adálosti nejsou stavebními kameny univerza těmi jsou jen jejich "reprezentace", založené na jejich aktivitě /reakce = akce/. Fenomenologie a/ontologizovaná /a eontologizovaná/, b/ radikálně dotažená /rozšířený pojem subjektu/. Skutečným subjektem je pro nás každá, i ta nejnižší událost vnitřně sjednocená /"pravá"/, sehopná reakce na ji nou událost. Za fenomén tedy nepovažujeme jen to, jak se "něco" jeví nám, lidem, ale také jiným živým bytostem a vposledu všem "přirozeným jednotkám", tj. pravým jsouenim, pravým událostem. 05 06 Svět je tedy postaven na fenoménech v tomto smyslu věc o sobě není složkou ani součástí světa. Ale na těch fenonénech je opravdu postaven, z nich je opravdu vybusován proto jej musíme příslušně také pochopit /nejde reakce jsou skutečností a ty nemůžeme pochos o zdání pit bez toho, nač jsou reakcí/. 07 To, co se nám /lidem a snad i jiným živým bytostem/ je18. X. 90-054 8
====================
089 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
ví jako těleso a tělo /hmotný předmět/, je založeno na značně komplikované souhře současného výskytu aktuálních jsoucnosti velkého kvanta vyšších událostí /nikoliv prim oridálních/. Předpokladen ovšem tu je jedna mimořádná okolnost, která je charakteristické pro náš svět: na urči té relativně velmi nízké úrovni vyšších /komplikovanější ších/ událostí se vyskytuje něco, co v té míře neexistuj je nikde jinde, totiž vznik téměř dokonalých setrvalostí /energetických kvant a elementárních částie/. Tento typ setrvalostí je založen- jak to geniálně předvídali stařína jakýchsi téměř věčných kruzích, na rekurencích, pod nimiž ovšem je dění. 08 K rekurencím dochází samozřejmě i na vyšších úrovních, ale takové dokonalosti už nikdy není dosaženo. Právě na těchto základních, dokonalosti se velmi blížících rekurencích jsou založeny teoretické formulace jako zákony o zachování. Dnes už víme, že neplatí absolutně. Nicméně na uvedených setrvalostech záleží, że jsou možná těla, tj. "nětělesně" koordinované výskyty současných aktuálnich jsoueností nesčetných událostí rozmanitých úrovní, kteréžto jsoucnosti jsou přístupné zvnějšku právě jen ve své aktuálnosti. 09 Daleko významnější je ovšem jiná stránka tohoto kompliko vaně strukturovaného světového procesu či dění /o kterém nevine, zda je byt v nějaké velmi jednoduché, nízké formě sjednocen - anpř. gravitací nebo časoprostorově apad. to je úkolem budoucího zkoumání spolu s vědami/. Je však nepochybné, že v rámci světového dění se objevují jakési protiproudy-negentropické - které sjednocují, integrují jakési vnitrosvětné struktury dění do stá složitějších, nepravděpodobnějších souvislostí a nepravých celků, samozřejmě ruku v ruce a evolucí stále vyšších pravých celků. 10 Toto pro náš svět základně významné dění, bez něhož by nebylo ani nás, ani našich úvah, je rozhodující povaha zvláštních druhotných dějových struktur, které sice sany nemohou istovat, ale na nichž záleží skutečnost /uskutečnění/ všeho, co je předmětem našich zkušeností, tedy veškerenstva. A to je dění charakteristické pro akce. 11 Akce se liší od prosté události tím, že má odlišný po18. X. čátek: nezačína z "ničeho", nýbrž jejím počátkem je subjekt akee. Musíme se tedy zabývat povahou subjektu. 90-055
089 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
ví jako těleso a tělo /hmotný předmět/, je založeno na značně komplikované souhře současného výskytu aktuálních jsoucnosti velkého kvanta vyšších událostí /nikoliv prim oridálních/. Předpokladen ovšem tu je jedna mimořádná okolnost, která je charakteristické pro náš svět: na urči té relativně velmi nízké úrovni vyšších /komplikovanější ších/ událostí se vyskytuje něco, co v té míře neexistuj je nikde jinde, totiž vznik téměř dokonalých setrvalostí /energetických kvant a elementárních částie/. Tento typ setrvalostí je založen- jak to geniálně předvídali stařína jakýchsi téměř věčných kruzích, na rekurencích, pod nimiž ovšem je dění. 08 K rekurencím dochází samozřejmě i na vyšších úrovních, ale takové dokonalosti už nikdy není dosaženo. Právě na těchto základních, dokonalosti se velmi blížících rekurencích jsou založeny teoretické formulace jako zákony o zachování. Dnes už víme, že neplatí absolutně. Nicméně na uvedených setrvalostech záleží, że jsou možná těla, tj. "nětělesně" koordinované výskyty současných aktuálnich jsoueností nesčetných událostí rozmanitých úrovní, kteréžto jsoucnosti jsou přístupné zvnějšku právě jen ve své aktuálnosti. 09 Daleko významnější je ovšem jiná stránka tohoto kompliko vaně strukturovaného světového procesu či dění /o kterém nevine, zda je byt v nějaké velmi jednoduché, nízké formě sjednocen - anpř. gravitací nebo časoprostorově apad. to je úkolem budoucího zkoumání spolu s vědami/. Je však nepochybné, že v rámci světového dění se objevují jakési protiproudy-negentropické - které sjednocují, integrují jakési vnitrosvětné struktury dění do stá složitějších, nepravděpodobnějších souvislostí a nepravých celků, samozřejmě ruku v ruce a evolucí stále vyšších pravých celků. 10 Toto pro náš svět základně významné dění, bez něhož by nebylo ani nás, ani našich úvah, je rozhodující povaha zvláštních druhotných dějových struktur, které sice sany nemohou istovat, ale na nichž záleží skutečnost /uskutečnění/ všeho, co je předmětem našich zkušeností, tedy veškerenstva. A to je dění charakteristické pro akce. 11 Akce se liší od prosté události tím, že má odlišný po18. X. čátek: nezačína z "ničeho", nýbrž jejím počátkem je subjekt akee. Musíme se tedy zabývat povahou subjektu. 90-055
====================
091 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 8.11.90- Úvod do ffie /2+1/ ol při pokusu o myšlenkové modelování založení světa jsme došli k závěru, že vlastní základ světa musíme předpokládat mimo svět sám. Nejde tu e relikt nějaké religiozity, nýbrž o důsledné filosofické myšlení, které samo sobě neklade překážky ani zábrany. Dokonce astrofyzikální kosmologie a kvantová fyzika to musí činit také /tzv. fyzikální vakuum/. 02 Zjistili jsme, že "ontologickým statutem" světa je fenome nalita, ovšem mnohen radikálně ji chápaná než v samotné fe nomenologii. Molekuly, atomy, elementární částice, kvanta a naše jen v myšlenkách modelevané "primordiální události musi na sebe reagovat, aby právě na základě jejich reakei vznikl "svět". Předpokladem ustavení světa je tedy jednak reaktibilita i těch nejjednodušších událostí, jednak jejich dostatečná hustots, aby k základně kontingentním původním reakeím mohlo nezbytně často docházet. 03 Každá událost vzniká z "ničeho": "nie" /nicota/ je nestabilní stáv. Tato nestabilita má ergo charakter jakéhosi tlaku: nie má tendenci se změnit v něco. Tento tlak není dostatečně kompenzován na primordiální úrovni, nebot tak na vyšších úrovních zůstává onen tlak nekomppzován. Proto lze předpokládá, že při vzájemných reakcích primordiálních i vyšších událostí stále intervenuje také onen tlak směrem "dál a výš", jak předpokládá Teilhard. 04 Tendence "ničeho" přejít v "něco" nemůže přecházet rovnou ve vyšší události /předpokládáme, že to je "zakázáno", ta jak o tom mluví fyziei/. K vyšším událostem může "nie" de spět jen prostřednictvím reakcí nejnižších události na se be navzájem. Druhým základním předpokladem vzniku světa /jak jej známe/ je ona pozoruhodná schopnost nejnižších nebo velmi nízkých událostí organizovat se takovým způsob bem, že vznikají časobě /kvanta/ anebo i prostorově /částice 'hmetné/ "trvalé" útvary, které na rozdíl od virtuálních fyziei nazývají reálnými. Jejich trvalost je vždy omezena, a to nikoliv je trváním světa "vcelku", ale také jin příslušným poločasen rozpadu. 05 Pouze díky této schopnosti událostí nižších a nejnižších úrovní se sbalovat do relativně trvalejších útvarů se mohou vytvářet jejich hromady, které interagují novým zvláš ním způsoben, umožňujícím např. vznik mlhovin, hvězd and. 90-078
091 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 8.11.90- Úvod do ffie /2+1/ ol při pokusu o myšlenkové modelování založení světa jsme došli k závěru, že vlastní základ světa musíme předpokládat mimo svět sám. Nejde tu e relikt nějaké religiozity, nýbrž o důsledné filosofické myšlení, které samo sobě neklade překážky ani zábrany. Dokonce astrofyzikální kosmologie a kvantová fyzika to musí činit také /tzv. fyzikální vakuum/. 02 Zjistili jsme, že "ontologickým statutem" světa je fenome nalita, ovšem mnohen radikálně ji chápaná než v samotné fe nomenologii. Molekuly, atomy, elementární částice, kvanta a naše jen v myšlenkách modelevané "primordiální události musi na sebe reagovat, aby právě na základě jejich reakei vznikl "svět". Předpokladem ustavení světa je tedy jednak reaktibilita i těch nejjednodušších událostí, jednak jejich dostatečná hustots, aby k základně kontingentním původním reakeím mohlo nezbytně často docházet. 03 Každá událost vzniká z "ničeho": "nie" /nicota/ je nestabilní stáv. Tato nestabilita má ergo charakter jakéhosi tlaku: nie má tendenci se změnit v něco. Tento tlak není dostatečně kompenzován na primordiální úrovni, nebot tak na vyšších úrovních zůstává onen tlak nekomppzován. Proto lze předpokládá, že při vzájemných reakcích primordiálních i vyšších událostí stále intervenuje také onen tlak směrem "dál a výš", jak předpokládá Teilhard. 04 Tendence "ničeho" přejít v "něco" nemůže přecházet rovnou ve vyšší události /předpokládáme, že to je "zakázáno", ta jak o tom mluví fyziei/. K vyšším událostem může "nie" de spět jen prostřednictvím reakcí nejnižších události na se be navzájem. Druhým základním předpokladem vzniku světa /jak jej známe/ je ona pozoruhodná schopnost nejnižších nebo velmi nízkých událostí organizovat se takovým způsob bem, že vznikají časobě /kvanta/ anebo i prostorově /částice 'hmetné/ "trvalé" útvary, které na rozdíl od virtuálních fyziei nazývají reálnými. Jejich trvalost je vždy omezena, a to nikoliv je trváním světa "vcelku", ale také jin příslušným poločasen rozpadu. 05 Pouze díky této schopnosti událostí nižších a nejnižších úrovní se sbalovat do relativně trvalejších útvarů se mohou vytvářet jejich hromady, které interagují novým zvláš ním způsoben, umožňujícím např. vznik mlhovin, hvězd and. 90-078
====================
093 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Ale nejen to: různé atomy, takto vzniklé, jsou s to vstupovat v různé kontakty zvláštního typu díky tomu, že si jejich jádra vychytala /v závislosti na své elaktrickém náboji/ různé množství elektronů, z nichž ty vnější mohou nejenom tu a tam za určitých okolností ztrácet nebo alespo uvolňovat a to značně, např. v případě vodivosti-, ale také sdílet s jinými jádry /chemické vazby/. 06 Díky chemickým vazbám a v důsledku vzniku velkých molekul se otvírá nová cesta tzv. organického vývoje. Tak jako musíme předskládat tlak "ničeho" k přechodu v něco na nejni: ších úrovních, musíme tento tlak vidět jako intervenujiei faktor v evoluci. Nejde tedy ani o "nahodilé odchylky", jak předpokládá darwinismus, které jsou teprve dodatečně vyselektovány danými okolnostmi /prostředím/, i když to jistě také hraje roli, i když podružnou a sekundární, ani o nějaké předem daný plán vývoje, jakousi "orthogenezi" v Teilhardově smyslu /i když i zie je nutno blížă prozkoumat Teilhardovy teze/. 07 Právě v rámci organického vývoje se ukazuje, jak FYSIS nemůže být viděna jako rozhodující "faktor" fylogeneze, nýbrž jen ontogeneze. Zdá se, že stojíme před nutností bud zavést další, nový faktor, anebo se pokusit chávat LOGOS novým způsobem, tak, že rozšíříme jeho pojetí. Této druhé cestě by nasvědčovalo jako správné to, že na ještě vyšší, další úrovni se LOGOS, teprve ukazuje ve své nejvlastnější působnosti. Předpoklaem tu je ovšem rozvinuté chápání "sub jektu", který jsme zatím pověřili ve své koncepci úkolem zahajovat akce. 08 Subjekt musí být chápán jako "ne-jaoucno" /protože je vykloněn do budoucnosti, před počátek akcí/, které však jakožto "skutečné" /tje schopné skutku/ - je s to prostřed kovat mezi tlakem "ničeho" ke kompenzaci a mezi tím, co jinak /jiným způsobem a na nižší rovině provádí program událostného dění a jeho vnitřní integrity /FYSIS, LOGOS/. Onen tlak "nicoty" snad můžeme ztotožnit alespoň v jistém rozsahu s přicházející budoucností, nebot to je jediná neskutečná resp. ještě nenastalá, ale adventivní /přicházející/ skutečnost, která ovšem už je "strukturovaná" /jake "výzvy", na něž je třeba "odpovídat"/. 09 z hlediske člověka je však rozhodující radikální posílení významu a funkee subjektu tam, kde se ustavuje vědomí a myšlení jako zvláštní, od ostatnich se podstatně odlišujíeí aktivita subjektu, díky které se může ze směečky stávat společnost jakožto lidské společenství. Radikální změna tu spočívá y docela novém vztahu k LOGU. -7. XI.
093 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Ale nejen to: různé atomy, takto vzniklé, jsou s to vstupovat v různé kontakty zvláštního typu díky tomu, že si jejich jádra vychytala /v závislosti na své elaktrickém náboji/ různé množství elektronů, z nichž ty vnější mohou nejenom tu a tam za určitých okolností ztrácet nebo alespo uvolňovat a to značně, např. v případě vodivosti-, ale také sdílet s jinými jádry /chemické vazby/. 06 Díky chemickým vazbám a v důsledku vzniku velkých molekul se otvírá nová cesta tzv. organického vývoje. Tak jako musíme předskládat tlak "ničeho" k přechodu v něco na nejni: ších úrovních, musíme tento tlak vidět jako intervenujiei faktor v evoluci. Nejde tedy ani o "nahodilé odchylky", jak předpokládá darwinismus, které jsou teprve dodatečně vyselektovány danými okolnostmi /prostředím/, i když to jistě také hraje roli, i když podružnou a sekundární, ani o nějaké předem daný plán vývoje, jakousi "orthogenezi" v Teilhardově smyslu /i když i zie je nutno blížă prozkoumat Teilhardovy teze/. 07 Právě v rámci organického vývoje se ukazuje, jak FYSIS nemůže být viděna jako rozhodující "faktor" fylogeneze, nýbrž jen ontogeneze. Zdá se, že stojíme před nutností bud zavést další, nový faktor, anebo se pokusit chávat LOGOS novým způsobem, tak, že rozšíříme jeho pojetí. Této druhé cestě by nasvědčovalo jako správné to, že na ještě vyšší, další úrovni se LOGOS, teprve ukazuje ve své nejvlastnější působnosti. Předpoklaem tu je ovšem rozvinuté chápání "sub jektu", který jsme zatím pověřili ve své koncepci úkolem zahajovat akce. 08 Subjekt musí být chápán jako "ne-jaoucno" /protože je vykloněn do budoucnosti, před počátek akcí/, které však jakožto "skutečné" /tje schopné skutku/ - je s to prostřed kovat mezi tlakem "ničeho" ke kompenzaci a mezi tím, co jinak /jiným způsobem a na nižší rovině provádí program událostného dění a jeho vnitřní integrity /FYSIS, LOGOS/. Onen tlak "nicoty" snad můžeme ztotožnit alespoň v jistém rozsahu s přicházející budoucností, nebot to je jediná neskutečná resp. ještě nenastalá, ale adventivní /přicházející/ skutečnost, která ovšem už je "strukturovaná" /jake "výzvy", na něž je třeba "odpovídat"/. 09 z hlediske člověka je však rozhodující radikální posílení významu a funkee subjektu tam, kde se ustavuje vědomí a myšlení jako zvláštní, od ostatnich se podstatně odlišujíeí aktivita subjektu, díky které se může ze směečky stávat společnost jakožto lidské společenství. Radikální změna tu spočívá y docela novém vztahu k LOGU. -7. XI.
====================
095 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
10 Vazba subjektu na LOGOS musí být podrobněji vyšetřena. Jedneta subjektu se podstatně liší od jednety pravé události /pravého jsoucna/, která je seravována FYSIS. Byle by dokonce možné tvdit, že inkarnace LOGU bez prestřednictví FYSIS je možná jen přes subjekt. /A samozřej mě přes jeho aktivity./ 11 LOGOS ovšem nemůže být považován za odpovědna za konstituci LOGU. Preto musíme konstituentu hledat někde jindy Subjekt je příme ustavován "Pravdeu-vírou". To je zanotřebí vyložit blíže. 12 Subjekt je zásadně ustavován svými vlastními akcemi. A-le problémem je začátek: i když jednou z výslednie akee je konstituce /rekonstituce/ subjektu, ocitáme se v nesnázích, když jde e prvetní konstituci subjektu. 13 Protože subjekt nemůže být konstituován jak subjekt leč svými vlastními akcemi, tj. jake subjekt musí stát na vlastních neheu, musíme na počátku jehe konstituce uvažovat akci, která původně není jeho akcí /protože on sám ještě nebyl konstituován/, ale musí být za jeho vla vlastní akci "zapečtena" /ovšem účinně 1/. A tate prvet ni akce v sebě sjednocuje enen dvají charakter, dvojí stránku pravdy-víry. 14 Pravda je na subjektu nezávislá stránka víry, vira je "akei" pravdy, jíž je konstituován subjekt. Zatímcop pravda je v tomto smyslu a to založit /ustavit/ subjekt příme, bez dalších medií /prostřednictví/, nemůže příme zalazit ani konstituovat konkrétní /pravá/ jsoucna -leč ta nejjednodušší, "primordiální". Vše ostatní se musí postupně "vyvinout" /ne tak, že by šlo o rozvinutí již daného, ale zavinutéhe/. 15 Preteže každá pravá událost, i ta nejmenší, se stává událostí vnitrosvětnou teprve díky reaktibilitě /své a druých událostí/, a preteže reakce je akce a každá akce nutně předpokládá subjekt /a dále jej utváří, rekonstituuje/, platí zároveň, že každá pravé jsoucne je nejeno výsledkem jistého výveje, ale také přímo výtverem ryzí nepředmětnosti, pravdy /toho pravéhoy. 16 Zde máme tedy od whiteheada se poněkud lišící, ale jeho myšlenku potvrzující rozlišení mezi "primordiální" a "konsekventní" povahou ne sice pravdy, ale jejího půsebení a uplatňování ve světě. - 7 XI.
095 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
10 Vazba subjektu na LOGOS musí být podrobněji vyšetřena. Jedneta subjektu se podstatně liší od jednety pravé události /pravého jsoucna/, která je seravována FYSIS. Byle by dokonce možné tvdit, že inkarnace LOGU bez prestřednictví FYSIS je možná jen přes subjekt. /A samozřej mě přes jeho aktivity./ 11 LOGOS ovšem nemůže být považován za odpovědna za konstituci LOGU. Preto musíme konstituentu hledat někde jindy Subjekt je příme ustavován "Pravdeu-vírou". To je zanotřebí vyložit blíže. 12 Subjekt je zásadně ustavován svými vlastními akcemi. A-le problémem je začátek: i když jednou z výslednie akee je konstituce /rekonstituce/ subjektu, ocitáme se v nesnázích, když jde e prvetní konstituci subjektu. 13 Protože subjekt nemůže být konstituován jak subjekt leč svými vlastními akcemi, tj. jake subjekt musí stát na vlastních neheu, musíme na počátku jehe konstituce uvažovat akci, která původně není jeho akcí /protože on sám ještě nebyl konstituován/, ale musí být za jeho vla vlastní akci "zapečtena" /ovšem účinně 1/. A tate prvet ni akce v sebě sjednocuje enen dvají charakter, dvojí stránku pravdy-víry. 14 Pravda je na subjektu nezávislá stránka víry, vira je "akei" pravdy, jíž je konstituován subjekt. Zatímcop pravda je v tomto smyslu a to založit /ustavit/ subjekt příme, bez dalších medií /prostřednictví/, nemůže příme zalazit ani konstituovat konkrétní /pravá/ jsoucna -leč ta nejjednodušší, "primordiální". Vše ostatní se musí postupně "vyvinout" /ne tak, že by šlo o rozvinutí již daného, ale zavinutéhe/. 15 Preteže každá pravá událost, i ta nejmenší, se stává událostí vnitrosvětnou teprve díky reaktibilitě /své a druých událostí/, a preteže reakce je akce a každá akce nutně předpokládá subjekt /a dále jej utváří, rekonstituuje/, platí zároveň, že každá pravé jsoucne je nejeno výsledkem jistého výveje, ale také přímo výtverem ryzí nepředmětnosti, pravdy /toho pravéhoy. 16 Zde máme tedy od whiteheada se poněkud lišící, ale jeho myšlenku potvrzující rozlišení mezi "primordiální" a "konsekventní" povahou ne sice pravdy, ale jejího půsebení a uplatňování ve světě. - 7 XI.
====================
097 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 15.11.90- Úvod de ffie /2+1/ Smysl dějin 01 člověk je dějinná bytest. Jeho těle je organismus, jehe život však není spravován FYSIS jake nejvyšší instancí. Již u živých bytostí musíme předpokládat jakýsi zárodek subjektnesti a subjektu. Ale jako dějinná bytest se člověk stává subjektem v plném smyslu, v novém smyslu: stává se dějinným subjektem. 02 Předpokladem dějinnosti člověka je jeho svoboda. Přírodni bytost nemůže vstoupit do dějin, může do dějin /založených jinak/, být jen zatažena. Sveboda tedy předchází vzniku dějin. Dějiny nevznikají ani náhodou, ani s přírední nutností, ale začínají se "dít" tam, kde ostobozující se člověk se stává dějinným subjektem. 03 Teprve jako dějinná bytost se člověk může opravdu stávat pre sebe i pre jiné jedinečnou osobností. Dějiny jsou tedy prostorem, v němž jedině se člověk může stávat sebe samým. Ale to právě souvisí s tím, že člověk není tím, čím jest, ale tím, čím se jako jedinečná bytost a tedy v dějinách stává. 04 Dějinnou bytestí se člověk nestává, aniž by to věděl, aniž by si to uvědomoval, nýbrž pouze vědomě. To znamená, že ani dějiny nevznikají bez tohoto lidského vědomí sebe jakožto svobodné a tedy jedinečné bytosti. Člověk se stá vé dějinnou bytostí teprve tím, že si sám sebe jakožto bytost dějinnou uvědomí. Vědomí, myšlení a jakási praereflexe musí tedy této proměně předcházet. 05 Rozlišujeme tedy nezbytně vědomí nebo myšlení předdějinné a dějinné. Přechod od jednoho k druhému spočívá v pre měně myšlení. Proměna smýšlení se řecky řekne METANOIA. Dějiny tedy vznikají, začínají na základě METANOIA, tedy změny smýšlení, proměny vědomé, myšlenkové orientace ve světě a ve vztahu k sobě. 06 Není člověk výsledken, produktem dějin, ale právě naopak dějiny jsou produktem, výtvorem člověka. Ovšem dějiny pů sobi zase zpětně na člověke. Jen díky tomuto zpětnému pi sebení se člověk stává opravdu dějinnou bytostí. 07 Působení dějine na člověks však nesmíme chápat jake kauzalita. /To ostatně nesmíme ani v rámci přírody./ Jde e zdánlivé "působení", ve skutečnosti jde o lidské reagová 90-093 1 5. XI.
097 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 15.11.90- Úvod de ffie /2+1/ Smysl dějin 01 člověk je dějinná bytest. Jeho těle je organismus, jehe život však není spravován FYSIS jake nejvyšší instancí. Již u živých bytostí musíme předpokládat jakýsi zárodek subjektnesti a subjektu. Ale jako dějinná bytest se člověk stává subjektem v plném smyslu, v novém smyslu: stává se dějinným subjektem. 02 Předpokladem dějinnosti člověka je jeho svoboda. Přírodni bytost nemůže vstoupit do dějin, může do dějin /založených jinak/, být jen zatažena. Sveboda tedy předchází vzniku dějin. Dějiny nevznikají ani náhodou, ani s přírední nutností, ale začínají se "dít" tam, kde ostobozující se člověk se stává dějinným subjektem. 03 Teprve jako dějinná bytost se člověk může opravdu stávat pre sebe i pre jiné jedinečnou osobností. Dějiny jsou tedy prostorem, v němž jedině se člověk může stávat sebe samým. Ale to právě souvisí s tím, že člověk není tím, čím jest, ale tím, čím se jako jedinečná bytost a tedy v dějinách stává. 04 Dějinnou bytestí se člověk nestává, aniž by to věděl, aniž by si to uvědomoval, nýbrž pouze vědomě. To znamená, že ani dějiny nevznikají bez tohoto lidského vědomí sebe jakožto svobodné a tedy jedinečné bytosti. Člověk se stá vé dějinnou bytostí teprve tím, že si sám sebe jakožto bytost dějinnou uvědomí. Vědomí, myšlení a jakási praereflexe musí tedy této proměně předcházet. 05 Rozlišujeme tedy nezbytně vědomí nebo myšlení předdějinné a dějinné. Přechod od jednoho k druhému spočívá v pre měně myšlení. Proměna smýšlení se řecky řekne METANOIA. Dějiny tedy vznikají, začínají na základě METANOIA, tedy změny smýšlení, proměny vědomé, myšlenkové orientace ve světě a ve vztahu k sobě. 06 Není člověk výsledken, produktem dějin, ale právě naopak dějiny jsou produktem, výtvorem člověka. Ovšem dějiny pů sobi zase zpětně na člověke. Jen díky tomuto zpětnému pi sebení se člověk stává opravdu dějinnou bytostí. 07 Působení dějine na člověks však nesmíme chápat jake kauzalita. /To ostatně nesmíme ani v rámci přírody./ Jde e zdánlivé "působení", ve skutečnosti jde o lidské reagová 90-093 1 5. XI.
====================
099 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
ní na dějiny, tj. zejména na to, co se /dějinně/ děje, na minulest, která se dějinně odehrála. Dějinný člověk tedy navazuje na minulest. 08 Základní otázka: jak může člověk navazovat na minulost, když tu ještě žádná dějinná minulost nebyla a není ? Musí si ji vymyslet. Te neznamená, že si ji nutně musí vylhat. Ale může to tak být. Protože tam, kde je možná pra da, je vždycky možná i lež /a naopak/. Minulestí totiž není automaticky to, co se stale, ale z tehe, ce se nedě jinně /ale pouze dějově/ stalo, je třeba dějinnou minulost teprve ustavit. A to se děje výběrem. 09 Příklad starého Izraele: rozdíl mezi "faktickým" ještě nedějinným děním a mezi dějinným zpracováním minulosti. vyjití z Beypta jako zvolená minulost, na kterou se nava zuje: na jedné straně obdoba archetpu, na druhé straně vynález antiarchetypu. Srv. obdobu s abramovým vyjitím de neznáma. 10 Proměna člověka z bytosti předdějinné v dějinou znamená, že se pronikavě mění "určení" člověka, tj. to, čím se je ho život "spravuje" /spravovat se může jen něčím "pravým". Zatímco v rámci působenosti FYSIS člověk nemá vol bu, ale ovlivňuje svou životní historii pouze konfrontací /aktivní s jinými jsoueny, s okolím, zde se stává svobodnou bytostí, která si z "ainulosti" vybírá, jako by nebyla jednaznačaš "dána". Je to ovšem proces. 11 Rozhodující otázkou tu je, podle jakých hledisek, kritérií si člověk vybírá. To je rozdíl proti přírodnímu tveru: ten je "od přírody" vybaven. Dějinná bytost není vybavena, ale musí se vybavovat určitým přístupem k dějiná /jak k minulosti, tak k přítomnosti, a dokonce i k budou nosti/, tj. kultivovat se ve své dějinnesti, stávat se dějinnou bytostí. 12 člověk se tedy nerodí jako dějinná bytost, ale musí se dějinnou bytostí stávat, musí hledat a nacházet svůj vzt vztah k dějinám, musí se kultivovat. METANOTA, o které is2anluyilinda nyelu.hietarickýBaosa yeáhapes232 neze a ontogeneze/. 13 Veškerý vztah k minulosti však nutně prochází prostředku jícím vztahem k budoucnosti. Víra a dějiny tedy patří ne rozlučně k sobě. Tím se objasňuje, proč objev víry i vynález dějin a dějinnosti přpisujene téže kultuře 5. XI. 90-094
099 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
ní na dějiny, tj. zejména na to, co se /dějinně/ děje, na minulest, která se dějinně odehrála. Dějinný člověk tedy navazuje na minulest. 08 Základní otázka: jak může člověk navazovat na minulost, když tu ještě žádná dějinná minulost nebyla a není ? Musí si ji vymyslet. Te neznamená, že si ji nutně musí vylhat. Ale může to tak být. Protože tam, kde je možná pra da, je vždycky možná i lež /a naopak/. Minulestí totiž není automaticky to, co se stale, ale z tehe, ce se nedě jinně /ale pouze dějově/ stalo, je třeba dějinnou minulost teprve ustavit. A to se děje výběrem. 09 Příklad starého Izraele: rozdíl mezi "faktickým" ještě nedějinným děním a mezi dějinným zpracováním minulosti. vyjití z Beypta jako zvolená minulost, na kterou se nava zuje: na jedné straně obdoba archetpu, na druhé straně vynález antiarchetypu. Srv. obdobu s abramovým vyjitím de neznáma. 10 Proměna člověka z bytosti předdějinné v dějinou znamená, že se pronikavě mění "určení" člověka, tj. to, čím se je ho život "spravuje" /spravovat se může jen něčím "pravým". Zatímco v rámci působenosti FYSIS člověk nemá vol bu, ale ovlivňuje svou životní historii pouze konfrontací /aktivní s jinými jsoueny, s okolím, zde se stává svobodnou bytostí, která si z "ainulosti" vybírá, jako by nebyla jednaznačaš "dána". Je to ovšem proces. 11 Rozhodující otázkou tu je, podle jakých hledisek, kritérií si člověk vybírá. To je rozdíl proti přírodnímu tveru: ten je "od přírody" vybaven. Dějinná bytost není vybavena, ale musí se vybavovat určitým přístupem k dějiná /jak k minulosti, tak k přítomnosti, a dokonce i k budou nosti/, tj. kultivovat se ve své dějinnesti, stávat se dějinnou bytostí. 12 člověk se tedy nerodí jako dějinná bytost, ale musí se dějinnou bytostí stávat, musí hledat a nacházet svůj vzt vztah k dějinám, musí se kultivovat. METANOTA, o které is2anluyilinda nyelu.hietarickýBaosa yeáhapes232 neze a ontogeneze/. 13 Veškerý vztah k minulosti však nutně prochází prostředku jícím vztahem k budoucnosti. Víra a dějiny tedy patří ne rozlučně k sobě. Tím se objasňuje, proč objev víry i vynález dějin a dějinnosti přpisujene téže kultuře 5. XI. 90-094
====================
101 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na jv.de ffie /2+1/: Dějiny jako místo transc. ol Rozlišili jsme transeuntní charakter událostného dění od trangressivní povahy akce. Dějiny jsou místem dalšího, vyššího "přesahu", totiž transcendentní povahy dějinné akce. To je třeba blíže vyšetřit. 02 Do dějin, jak řečeno, může být lidskou reakcí zataženo 1 lecos. Proto ani každá akce lidská není zdaleka akcí dějinnou, tj. dějinotvernou. Je možne žít v dějinách a tedy se i adaptovat na dějiny a dějinnest, a přesto nebýt dějinotvernou bytestí. Proto se musíme tázat, jak poznám me, kdy je nějaká akce či aktivita opravdu čímsi nejen dějinným /de dějin zatazeným/, nýbrž dějinotverným, tj. dějiny v jejich dějinnosti zakládajícím a nesoucím. 03 Řekli jsme, že dějiná bytost je schopna se vztahovat jak k budoucnosti, tak k minulosti, tj. že novým, vše dosavadní překonávajícím způsobem rozšiřuje svou přítomnost. Přitom jsme si připomínali, že za vztah k budoucnosti bu dene považovat jen vztah k tzv. pravé budoucnosti, tedy k tomu, es tu ještě nebylo a co přichází jake něcon nového, ce na nás útočí a vyžaduje naši službu, asistenci. 04 problém není v příchodu nového, ale v jeho rozpoznání. pro přípravu je nezbytné být orientován v přítomnosti a minulosti. Platí, že kdo nerozumí své současnosti, nemůže chápat, eč šle v minulosti. Ale platí i naopak, že díky poznání minulosti lépe chápeme i svou přísomnost. Toto "lepe" představuje Rubicon: za ním teprve začínají dějiny. 05 "Lépe" chápat současnost znamená právě chápat ji dějinně, tedy v kontextu dějin. Ovšen být otevřen vůči dějinám znamená udělat druhý krok směrem k otevřenosti světa /prvním krokem byl vstup do jazyka a tím vstup do světa řeči,LOGU/. Tak, jake se dítě stává člověkem teprve pe bielegiekem narození, tedy jakýmsi druhým narozením de světa řeči, je zapotřebí ještě dalšího kroku do světa dějin. 06 Tak jake vstup do světa řeči je spjat se vztahem k jazyku, tak vztah k dějiném je jen druhotnou nezbytností ve chvíli, kdy člověk zakládá svou otevřenost vůči tomu, bez čeho dějiny nejsou dějinami, tj. bez čeho nemají smysl. /A dějiny bud mají smysl nebo nejsou dějinami./ 07 Dějiny mají smysl, protože v nich vítězí pravda./Heslo./ Pravda ovšem v neřeckém smyslu, tedy pravda a víra. 90 103 vára. XI
101 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na jv.de ffie /2+1/: Dějiny jako místo transc. ol Rozlišili jsme transeuntní charakter událostného dění od trangressivní povahy akce. Dějiny jsou místem dalšího, vyššího "přesahu", totiž transcendentní povahy dějinné akce. To je třeba blíže vyšetřit. 02 Do dějin, jak řečeno, může být lidskou reakcí zataženo 1 lecos. Proto ani každá akce lidská není zdaleka akcí dějinnou, tj. dějinotvernou. Je možne žít v dějinách a tedy se i adaptovat na dějiny a dějinnest, a přesto nebýt dějinotvernou bytestí. Proto se musíme tázat, jak poznám me, kdy je nějaká akce či aktivita opravdu čímsi nejen dějinným /de dějin zatazeným/, nýbrž dějinotverným, tj. dějiny v jejich dějinnosti zakládajícím a nesoucím. 03 Řekli jsme, že dějiná bytost je schopna se vztahovat jak k budoucnosti, tak k minulosti, tj. že novým, vše dosavadní překonávajícím způsobem rozšiřuje svou přítomnost. Přitom jsme si připomínali, že za vztah k budoucnosti bu dene považovat jen vztah k tzv. pravé budoucnosti, tedy k tomu, es tu ještě nebylo a co přichází jake něcon nového, ce na nás útočí a vyžaduje naši službu, asistenci. 04 problém není v příchodu nového, ale v jeho rozpoznání. pro přípravu je nezbytné být orientován v přítomnosti a minulosti. Platí, že kdo nerozumí své současnosti, nemůže chápat, eč šle v minulosti. Ale platí i naopak, že díky poznání minulosti lépe chápeme i svou přísomnost. Toto "lepe" představuje Rubicon: za ním teprve začínají dějiny. 05 "Lépe" chápat současnost znamená právě chápat ji dějinně, tedy v kontextu dějin. Ovšen být otevřen vůči dějinám znamená udělat druhý krok směrem k otevřenosti světa /prvním krokem byl vstup do jazyka a tím vstup do světa řeči,LOGU/. Tak, jake se dítě stává člověkem teprve pe bielegiekem narození, tedy jakýmsi druhým narozením de světa řeči, je zapotřebí ještě dalšího kroku do světa dějin. 06 Tak jake vstup do světa řeči je spjat se vztahem k jazyku, tak vztah k dějiném je jen druhotnou nezbytností ve chvíli, kdy člověk zakládá svou otevřenost vůči tomu, bez čeho dějiny nejsou dějinami, tj. bez čeho nemají smysl. /A dějiny bud mají smysl nebo nejsou dějinami./ 07 Dějiny mají smysl, protože v nich vítězí pravda./Heslo./ Pravda ovšem v neřeckém smyslu, tedy pravda a víra. 90 103 vára. XI
====================
103 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na Úved de ffie /2+1/: 29.11,90 - Transe.a etevře nost světa 01 To, co se v dějinách vskutku dějinného děje, je překračování ve smyslu transcendence. Myšlenka pokroku znamená ve svém 'modernía' chápání devalvaci dějin a jejich dě jinnosti: pregressus transgressus. 02 Transcendence musí být podnikáns vždy znovu, ale nemůže být opakována. Opakevané transcendence totiž přestává být transcendencí. Preto je transcendování tak úzce spj té s osobnestí člověka a přesně řečene s personalizací. 03 Pouze v transcendování je člověka schopen vstounit de světa řeči a stát se jeho obyvatelem. A pouze v transcendenci je člověk schepen prelomit meze svého osvětí a etevřít se vstřícně otevřenému světu. A pouze na základe transcendevání se člověk může stávat z neznalého znalým z nevědemého uvědomělým. 04 Poznání a vědění není pouhá obeznámenest, kterou disponují i zvířats, ryby a ptáci. Vynález pojmů a pojmevesti umožňují transcendenci zvláštního typu: vztah k myšlenkovým medelům. Ve všech těchto případech znamená transcendolní vždy nějaký nový podnik, i když jeho cílem může být "tetéž". 05 Shrňme to podstatné, k čemu jsme dosud dospěli. Ukázali jsme si, že tradiční představa /myšlenka/ tzv. jsoucna e sobě je v základu vádná, že povaha světa je fenomenálni. Te zároveň znamená, že každá "skutečnost" je mnoheznačná, nebot je taková, jak na ni jiné skutečnosti reaEují. 06 Má-li mít poznání a vědění nějaký opravdový smysl, musí své opodstatnění hledat jinde než ve víře či v předsudku e "věci e sebě". Žádná skutečnost není taková, jaká "jest", nýbrž jak "se děje", a to znamená nikeliv, jak se děje sama v sebě, nýbrž jak se ukazuje a vyjevuje ve vztahu k "temu pravému", tedy k pravdě. pravda je ovšem v bytostné vztahu k dějinám: to, jak se skutečnosti vyjevují v pravém světle, tj. jak ukazují svou pravou tvářnost, pravou povahu, je dějinná záležitest. Proto pravé, pravdivé poznání nemůže být založeno na smyslech ani ze smyslového "peznání" odvezene. 08 Prete trváme na tom, že obeznámenest není ještě poznáním. Řecký myšlenkový přístup is pro dosavadní gyropsko tradici směrodatný, ale pestrádá vědomí dejinnosti ? 28 XI 07 1.15
103 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na Úved de ffie /2+1/: 29.11,90 - Transe.a etevře nost světa 01 To, co se v dějinách vskutku dějinného děje, je překračování ve smyslu transcendence. Myšlenka pokroku znamená ve svém 'modernía' chápání devalvaci dějin a jejich dě jinnosti: pregressus transgressus. 02 Transcendence musí být podnikáns vždy znovu, ale nemůže být opakována. Opakevané transcendence totiž přestává být transcendencí. Preto je transcendování tak úzce spj té s osobnestí člověka a přesně řečene s personalizací. 03 Pouze v transcendování je člověka schopen vstounit de světa řeči a stát se jeho obyvatelem. A pouze v transcendenci je člověk schepen prelomit meze svého osvětí a etevřít se vstřícně otevřenému světu. A pouze na základe transcendevání se člověk může stávat z neznalého znalým z nevědemého uvědomělým. 04 Poznání a vědění není pouhá obeznámenest, kterou disponují i zvířats, ryby a ptáci. Vynález pojmů a pojmevesti umožňují transcendenci zvláštního typu: vztah k myšlenkovým medelům. Ve všech těchto případech znamená transcendolní vždy nějaký nový podnik, i když jeho cílem může být "tetéž". 05 Shrňme to podstatné, k čemu jsme dosud dospěli. Ukázali jsme si, že tradiční představa /myšlenka/ tzv. jsoucna e sobě je v základu vádná, že povaha světa je fenomenálni. Te zároveň znamená, že každá "skutečnost" je mnoheznačná, nebot je taková, jak na ni jiné skutečnosti reaEují. 06 Má-li mít poznání a vědění nějaký opravdový smysl, musí své opodstatnění hledat jinde než ve víře či v předsudku e "věci e sebě". Žádná skutečnost není taková, jaká "jest", nýbrž jak "se děje", a to znamená nikeliv, jak se děje sama v sebě, nýbrž jak se ukazuje a vyjevuje ve vztahu k "temu pravému", tedy k pravdě. pravda je ovšem v bytostné vztahu k dějinám: to, jak se skutečnosti vyjevují v pravém světle, tj. jak ukazují svou pravou tvářnost, pravou povahu, je dějinná záležitest. Proto pravé, pravdivé poznání nemůže být založeno na smyslech ani ze smyslového "peznání" odvezene. 08 Prete trváme na tom, že obeznámenest není ještě poznáním. Řecký myšlenkový přístup is pro dosavadní gyropsko tradici směrodatný, ale pestrádá vědomí dejinnosti ? 28 XI 07 1.15
====================
105 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
také časevesti. Pojmy jsou vztaženy k intenc.předmětům, které jsou míněny jake mimočasové a mime dějinné. 09 Ukázali jsme si už, jak tradiční chápání jsoucna reduku je jsouane na jeho jsoucnosti; nejlépe to lze demonstre vat na Zénenevi. Ještě svízelnější je situace při chápá ní a poznávání takových nepravých jsoucen jako dějinné události. Z jednotlivých dějů nelze poskládat dějiny. 10 Náš přístup se nutně jeví jako podlomení a zpochybnění vědecké objektivity. Stojíme před závažným filosofickým problémen: jak můžeme ve svém poznávání, které je nutně subjektivní, dospět k tomu, jak se věci opravdu mají ? 11 Na jeden chybný mement poukázal např. Hegel /Fenom.duch cha/, když zdůraznil: zbavíme-li poznání subjektivity, dostaneme zpět nepoznanou věc. Někdy se také argumentuje tím, že nemůžeme slyšet, jak věc zní bez poslouchání nemůžeme vědět, jak vypadá bez koukání, jaké je konsistence bez hmatání atd. - nemůžeme "vylézt ze sebe". 12 Ale to je jen pomocný argument, a spíše zavádějící.One to platí vlastně právě naopak: kdybychom nemohli "vylézat" ze své kůže, tj. přesáhneut se, transcendevat, nebylo by poznání vůbec možné, ale zůstali bychom jen u ebeznámenesti. 13 Základní metodickou chybou empiristické argumentace je redukce či restrikce předmětů poznávání na tzv. reálie: poznávání/přístup poznání/ je tu konstruován, miste aby byl poznávén a analyzován. 14 Ve zkušenosti nám nejseu dány žádné počitky, nýbrž celé věci a dekonce celé věcné souvislosti. Prete je třeba vyjít od nich - odtud Husserlova výzva: zpět k věcem sa motným! Ale ty věci - to jsou celé situace, děje, události. Smyslové orgány tu mají sice důležitou, ale okra jovou funkei. 15 Nelze tedy vycházet ze smyslových "dat" /údajů/, ale na spak z celkové obeznámenesti, ze zkušenosti s celými souvislostmi, a to znamená především ze zkušenosti s vlastními /e potom i s cizími/ akceni a aktivitami, 16 Cestou ed obeznámenes ti ke skutečnému poznání je nám te dy reflexe této obeznámenesti, přesněji reflexe vlastních akcí a aktivit. A předpokladem reflexe je schopnost se překročit /transcendevat/, tj. vykročit z uzavřenesti svého osvětí /s obeznámenestí/ de otevřenosti světa. 28 XI 90 1 16
105 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
také časevesti. Pojmy jsou vztaženy k intenc.předmětům, které jsou míněny jake mimočasové a mime dějinné. 09 Ukázali jsme si už, jak tradiční chápání jsoucna reduku je jsouane na jeho jsoucnosti; nejlépe to lze demonstre vat na Zénenevi. Ještě svízelnější je situace při chápá ní a poznávání takových nepravých jsoucen jako dějinné události. Z jednotlivých dějů nelze poskládat dějiny. 10 Náš přístup se nutně jeví jako podlomení a zpochybnění vědecké objektivity. Stojíme před závažným filosofickým problémen: jak můžeme ve svém poznávání, které je nutně subjektivní, dospět k tomu, jak se věci opravdu mají ? 11 Na jeden chybný mement poukázal např. Hegel /Fenom.duch cha/, když zdůraznil: zbavíme-li poznání subjektivity, dostaneme zpět nepoznanou věc. Někdy se také argumentuje tím, že nemůžeme slyšet, jak věc zní bez poslouchání nemůžeme vědět, jak vypadá bez koukání, jaké je konsistence bez hmatání atd. - nemůžeme "vylézt ze sebe". 12 Ale to je jen pomocný argument, a spíše zavádějící.One to platí vlastně právě naopak: kdybychom nemohli "vylézat" ze své kůže, tj. přesáhneut se, transcendevat, nebylo by poznání vůbec možné, ale zůstali bychom jen u ebeznámenesti. 13 Základní metodickou chybou empiristické argumentace je redukce či restrikce předmětů poznávání na tzv. reálie: poznávání/přístup poznání/ je tu konstruován, miste aby byl poznávén a analyzován. 14 Ve zkušenosti nám nejseu dány žádné počitky, nýbrž celé věci a dekonce celé věcné souvislosti. Prete je třeba vyjít od nich - odtud Husserlova výzva: zpět k věcem sa motným! Ale ty věci - to jsou celé situace, děje, události. Smyslové orgány tu mají sice důležitou, ale okra jovou funkei. 15 Nelze tedy vycházet ze smyslových "dat" /údajů/, ale na spak z celkové obeznámenesti, ze zkušenosti s celými souvislostmi, a to znamená především ze zkušenosti s vlastními /e potom i s cizími/ akceni a aktivitami, 16 Cestou ed obeznámenes ti ke skutečnému poznání je nám te dy reflexe této obeznámenesti, přesněji reflexe vlastních akcí a aktivit. A předpokladem reflexe je schopnost se překročit /transcendevat/, tj. vykročit z uzavřenesti svého osvětí /s obeznámenestí/ de otevřenosti světa. 28 XI 90 1 16
====================
107 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 6.12.90- Úved de ffie /2+1/: Otevřenost člka 01 Předpokladem přechodu od pouhé obeznámenesti ke skutečné mu poznání je reflexe a v ní se otvírající možnost kriti ky. Ale také reflexe má svůj předpoklad: totiž schopnost člověka nezůstat uzavřen ve své subjektivitě, ale překre čit ji, prelomit její meze a vyjít de otevřenosti světa. 02 Tute schopnost člověka překročit sám sebe, vykrečit ze sebe a ze svých mezí považujeme za bytestnou určenost, ne však ve smyslu determinace čehosi již hotovéhe, nýbrž za určení, které je výzvou k provedení, naplnění, splnění. Máme tu tedy dvejí otevřenest, která se musí setkat: na jedné straně otevřenest člověka, který se sám sebou stává teprve díky tomu, že se otvírá, na druhé straně otevřenest "světa", bez níž by se člověk neměl vůči čemu otevírat. 03 otevřenest světa se tu jeví jake cosi primárního, základního: otevřít se vůči světu znamená v prvním kroku přijmout tuto otevřenost, vzít ji za základ vlastního otvírání, tj. etvírat se v edpověd na etevřenost světa, která je pechepena a přijata, akceptována jako výzva. 04 Porozumět téte události setkání dvojí otevřenosti znamená perezumět temu, "co" te je člověk a jaká je jehe situevanest ve světě. Svět je otevřen uneha způseby, ale můžeme je shrnout do dvojího "typu": otevřenest generální a otevřenest individuální. 05 V čem spočívá generální otevřenost světa? Ta je zaležena nikoliv ve světě a na světě samotném, tj. tate etevřenost není výkonem světa ani žádné jeho části či složky. v důsledku tohe te není otevřenest, jíž by se svět obracel k člověka, v ní by se etvíral právě jemu. Je to naepak otevřenost, která svět činí světem, tedy která je předpokladem a podmínkou toho, že svět vůbec 'jest'. Tato generální otevřenest světa je pro sán svět neméně konstitutivní než pre člevěka a jeho vlastní otevřenost. 06 V jistém předběžném přiblížení můžeme říci, že tate generální otevřenest světa je otevřeností, na které svět nemá žádný aktivní podíl, nebot jakási zvláštní aktivita je právě naopak na druhé straně: otevřenest tu vlastně přichází ke světu a umožňuje mu, aby byl nadále světem. Tuto přicházející otevřenest jsme už poznali jake budouenest. Generální otevřenast světa spočívá v adventimie vaze budoucnosti všeobecně.
107 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 6.12.90- Úved de ffie /2+1/: Otevřenost člka 01 Předpokladem přechodu od pouhé obeznámenesti ke skutečné mu poznání je reflexe a v ní se otvírající možnost kriti ky. Ale také reflexe má svůj předpoklad: totiž schopnost člověka nezůstat uzavřen ve své subjektivitě, ale překre čit ji, prelomit její meze a vyjít de otevřenosti světa. 02 Tute schopnost člověka překročit sám sebe, vykrečit ze sebe a ze svých mezí považujeme za bytestnou určenost, ne však ve smyslu determinace čehosi již hotovéhe, nýbrž za určení, které je výzvou k provedení, naplnění, splnění. Máme tu tedy dvejí otevřenest, která se musí setkat: na jedné straně otevřenest člověka, který se sám sebou stává teprve díky tomu, že se otvírá, na druhé straně otevřenest "světa", bez níž by se člověk neměl vůči čemu otevírat. 03 otevřenest světa se tu jeví jake cosi primárního, základního: otevřít se vůči světu znamená v prvním kroku přijmout tuto otevřenost, vzít ji za základ vlastního otvírání, tj. etvírat se v edpověd na etevřenost světa, která je pechepena a přijata, akceptována jako výzva. 04 Porozumět téte události setkání dvojí otevřenosti znamená perezumět temu, "co" te je člověk a jaká je jehe situevanest ve světě. Svět je otevřen uneha způseby, ale můžeme je shrnout do dvojího "typu": otevřenest generální a otevřenest individuální. 05 V čem spočívá generální otevřenost světa? Ta je zaležena nikoliv ve světě a na světě samotném, tj. tate etevřenost není výkonem světa ani žádné jeho části či složky. v důsledku tohe te není otevřenest, jíž by se svět obracel k člověka, v ní by se etvíral právě jemu. Je to naepak otevřenost, která svět činí světem, tedy která je předpokladem a podmínkou toho, že svět vůbec 'jest'. Tato generální otevřenest světa je pro sán svět neméně konstitutivní než pre člevěka a jeho vlastní otevřenost. 06 V jistém předběžném přiblížení můžeme říci, že tate generální otevřenest světa je otevřeností, na které svět nemá žádný aktivní podíl, nebot jakási zvláštní aktivita je právě naopak na druhé straně: otevřenest tu vlastně přichází ke světu a umožňuje mu, aby byl nadále světem. Tuto přicházející otevřenest jsme už poznali jake budouenest. Generální otevřenast světa spočívá v adventimie vaze budoucnosti všeobecně.
====================
109 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
07 Apotem je tu otevřenost "individuální", konkrétní, jedinečná a adresná. Patočka o ní mluví, když vykládá povahu prvního ze tří celkových pohybů našeho života /Přirozený svět, Deslov, 1970, s.216n./. Tím prvním je pre patečku pohyb zaketvení /patečka totiž zdůrazňuje, "že náš život je pohybem, že je náš pobyt na světě stálou cestou" - 215/, jehož smyslem je osvojit si danou situaci /216/. 08 "Nikoli přetváření toho, co je již zde, ce shledáváme před sebou, nýbrž přijetí, ale zároveň a přede vším osta ním přijetí nás samých tím, de čehe jane postaveni." "Teprve na základě toho, že jsme takte přijati, můžeme rozvíjet své vlastní možnosti..." Nebudeme se příliš zaměstnávat těmito formulacemi, které nejsou presté problematičnosti, nebet ta sahá daleke za hranice našeho záměru. /Námitka lze mít proti předcházejícímu chápání FYSIS i proti polemickému hretu, stavícíhe naše přijetí toho, co je již zde, proti jeho přetváření./ 09 patečka heveří o tom, že "akceptování jsme tím, de čehe jsme se naredili - akceptování jsme světem, na kterém zrozením jsme". Výslovně mluví o "přijetí nás samých tím, do čeho jsme postaveni". Tyte formulace vyhrocují věc do paradoxu a preto je jejich legitimnost omezená. Patočka s tim počítá a na případné námitky odpovídá tím, co jsme už naznačili sami: "Svět nás ovšem nepřijímá ve své nezměrné podobě, nýbrž ve svých lidských exponentech svět se sklenul v lidském malespolečenství, v lidském sblíženi/cesi jake vnější nitre, zastiňující vlastní podobu vnějška, kterým ve své podstatě jest... mrazivý vnějšek je v něm zámlkově prozrazen/. a. 8 10 Chtěl bych být v této věci jednak konkrétnější, jednak lidštější, vřelejší. Nemám především za to, že v tomto světě má vnějšek přesilu /tinte sklenutím je obsah nitra chráněn před přesilou tohoto vnějšku/, a dokonce už ne, svět je "ve své podstatě" vnějškem, ba "mrazivým vnějškem /216-17/. Sleva "chráněn před přesilou" mi nepřipadají jake skutečné vystižení. Zmíněná generální otevřenost světa spíše svědčí o slabosti světa neže jehe sile, ba přesile. 11 Nám však jde jiný aspekt, který Patočka vystihl debře. Tím prvním, s čím se lidská bytest setkává, není svět v celku, nýbrž jsou to druzí lidé patečka dest podivně tu mluví e matce, etii, sourozencích atd. jake e lidských exponentech světa a rodině jake lidském malespokečenství. Ve věci mágvšak pravdu. e
109 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
07 Apotem je tu otevřenost "individuální", konkrétní, jedinečná a adresná. Patočka o ní mluví, když vykládá povahu prvního ze tří celkových pohybů našeho života /Přirozený svět, Deslov, 1970, s.216n./. Tím prvním je pre patečku pohyb zaketvení /patečka totiž zdůrazňuje, "že náš život je pohybem, že je náš pobyt na světě stálou cestou" - 215/, jehož smyslem je osvojit si danou situaci /216/. 08 "Nikoli přetváření toho, co je již zde, ce shledáváme před sebou, nýbrž přijetí, ale zároveň a přede vším osta ním přijetí nás samých tím, de čehe jane postaveni." "Teprve na základě toho, že jsme takte přijati, můžeme rozvíjet své vlastní možnosti..." Nebudeme se příliš zaměstnávat těmito formulacemi, které nejsou presté problematičnosti, nebet ta sahá daleke za hranice našeho záměru. /Námitka lze mít proti předcházejícímu chápání FYSIS i proti polemickému hretu, stavícíhe naše přijetí toho, co je již zde, proti jeho přetváření./ 09 patečka heveří o tom, že "akceptování jsme tím, de čehe jsme se naredili - akceptování jsme světem, na kterém zrozením jsme". Výslovně mluví o "přijetí nás samých tím, do čeho jsme postaveni". Tyte formulace vyhrocují věc do paradoxu a preto je jejich legitimnost omezená. Patočka s tim počítá a na případné námitky odpovídá tím, co jsme už naznačili sami: "Svět nás ovšem nepřijímá ve své nezměrné podobě, nýbrž ve svých lidských exponentech svět se sklenul v lidském malespolečenství, v lidském sblíženi/cesi jake vnější nitre, zastiňující vlastní podobu vnějška, kterým ve své podstatě jest... mrazivý vnějšek je v něm zámlkově prozrazen/. a. 8 10 Chtěl bych být v této věci jednak konkrétnější, jednak lidštější, vřelejší. Nemám především za to, že v tomto světě má vnějšek přesilu /tinte sklenutím je obsah nitra chráněn před přesilou tohoto vnějšku/, a dokonce už ne, svět je "ve své podstatě" vnějškem, ba "mrazivým vnějškem /216-17/. Sleva "chráněn před přesilou" mi nepřipadají jake skutečné vystižení. Zmíněná generální otevřenost světa spíše svědčí o slabosti světa neže jehe sile, ba přesile. 11 Nám však jde jiný aspekt, který Patočka vystihl debře. Tím prvním, s čím se lidská bytest setkává, není svět v celku, nýbrž jsou to druzí lidé patečka dest podivně tu mluví e matce, etii, sourozencích atd. jake e lidských exponentech světa a rodině jake lidském malespokečenství. Ve věci mágvšak pravdu. e
====================
111 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
12 V nejbližších lidech se narozená lidská bytest setkává prvotně s jiným typem otevřenosti, totiž s etevřeností adresně vůči sobě zaměřenou, s nachýlenestí k sobě, se zájmem o sebe a se starsstí e sebe. Základní zkušeností člověka, který se teprve stává člověkem, je zájem, starost a starání se, peskytování opory a pemeci, zejména však bohatosti lidských vzájemných vztahů, založených na sympatii, náklonnnesti, lásce. 13 člověk se stává člověkem, když na tento zájem a na tuto lásku, tedy na přicházející adresneu, konkrétní otevřenest odpovídá tím, že se sám vůči této primární otevřenesti sám otvírá, že sám této vstřícnosti vychází také vstříc. Ona přicházející etefenest a vstřícnost je tu evšem conditie sine qua nen: chybí-li, narozený ještě-nečlověk se člověkem v plnosti nikdy nestane. Člověk je otevřenou bytostí - anebe není člověkem. 40 14 Událost, děj, pohyb otvírání se vůči přicházející otevřenesti však vůbec není čímsi subjektivnía, "niterným", o čem bychom snad mohli jen básnit, ale o čem nelze mluvit s potřebnou myšlenkovou přesností. Zde platí Heglove: co není zvnějšněne, ce nepřichází navenek, nebyle ani uvnitř smysl niternosti je v uskutečňování, naplnění, provedení. A jak tedy dítě uskutečňuje svou otevřenost vůči světu, který se sám vůči němu - v osobě nejbližších etvírá ? 8 15 To, co ve své nakloněnesti přinášejí nejbližší lidé, nejsou jen ani hlavně oni sami, i když dítě je na ně jedneznačně a téměř výhradně zaměřene. Odpovědnost rodičů a dalších blízkých vůči dítěti spočívá v tom, že je "vyvádějí" z jeho původního stavu, tj. uzavřenosti, de etevřenosti světa. Dítě se stává člověkem, když vykrečí ze své ozavřené subjektivity, přesněji ze svého teprve se formujícího osvětí a když překročí jehe hranice. To se však děje nikoliv navázáním osobních kontaktů s matkou atd., nýbrž v rozhovoru, v dialogu s matkou a dalšími. 16 Teprve vstupem de světa řeči /prostřednictvím jazyka/ se "skutečně dítě otvírá vůči světu, nebot teprve ve světě řeči se se světem /ne už s "lidským malespolečenstvím"/ setkává v jeho otevřenosti. Bez LOGU, bez řeči a konkrétně bez živého jazyka se ani svět nemůže vůči dítěti otevřít. A prete se ani dítě nemůže otevřít vůči otevřenému. světu, ani vůči tomu, jak je vždy znovu otvírán přicházející budoucností. - 5. XII. 133 an
111 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
12 V nejbližších lidech se narozená lidská bytest setkává prvotně s jiným typem otevřenosti, totiž s etevřeností adresně vůči sobě zaměřenou, s nachýlenestí k sobě, se zájmem o sebe a se starsstí e sebe. Základní zkušeností člověka, který se teprve stává člověkem, je zájem, starost a starání se, peskytování opory a pemeci, zejména však bohatosti lidských vzájemných vztahů, založených na sympatii, náklonnnesti, lásce. 13 člověk se stává člověkem, když na tento zájem a na tuto lásku, tedy na přicházející adresneu, konkrétní otevřenest odpovídá tím, že se sám vůči této primární otevřenesti sám otvírá, že sám této vstřícnosti vychází také vstříc. Ona přicházející etefenest a vstřícnost je tu evšem conditie sine qua nen: chybí-li, narozený ještě-nečlověk se člověkem v plnosti nikdy nestane. Člověk je otevřenou bytostí - anebe není člověkem. 40 14 Událost, děj, pohyb otvírání se vůči přicházející otevřenesti však vůbec není čímsi subjektivnía, "niterným", o čem bychom snad mohli jen básnit, ale o čem nelze mluvit s potřebnou myšlenkovou přesností. Zde platí Heglove: co není zvnějšněne, ce nepřichází navenek, nebyle ani uvnitř smysl niternosti je v uskutečňování, naplnění, provedení. A jak tedy dítě uskutečňuje svou otevřenost vůči světu, který se sám vůči němu - v osobě nejbližších etvírá ? 8 15 To, co ve své nakloněnesti přinášejí nejbližší lidé, nejsou jen ani hlavně oni sami, i když dítě je na ně jedneznačně a téměř výhradně zaměřene. Odpovědnost rodičů a dalších blízkých vůči dítěti spočívá v tom, že je "vyvádějí" z jeho původního stavu, tj. uzavřenosti, de etevřenosti světa. Dítě se stává člověkem, když vykrečí ze své ozavřené subjektivity, přesněji ze svého teprve se formujícího osvětí a když překročí jehe hranice. To se však děje nikoliv navázáním osobních kontaktů s matkou atd., nýbrž v rozhovoru, v dialogu s matkou a dalšími. 16 Teprve vstupem de světa řeči /prostřednictvím jazyka/ se "skutečně dítě otvírá vůči světu, nebot teprve ve světě řeči se se světem /ne už s "lidským malespolečenstvím"/ setkává v jeho otevřenosti. Bez LOGU, bez řeči a konkrétně bez živého jazyka se ani svět nemůže vůči dítěti otevřít. A prete se ani dítě nemůže otevřít vůči otevřenému. světu, ani vůči tomu, jak je vždy znovu otvírán přicházející budoucností. - 5. XII. 133 an
====================
113 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
pro namoc se nekonalo příprava na 13.12.90- Uved de ffie /2+1/: Čas 01 Klasické místo nejdeme ve 14.kapitole XI.knihy Augustino vých Konfesí: "Co je tedy čas ? Pokud se mne nikde netáže, vím to; když to chci téžícímu se vyložit, nevím to. S jistoteu však říkám, že vím: nebyle by minulého času, kdyby něco nepominulo, a kdyby nie nepřicházelo, nebylo by času budoucího, a kdyby nebyle ničeho, nebylo by času přítomného. Ty dva druhy času však, totiž minulý a budou cí, jakým způsobem mebeu být, když minulý už nenía budoucí ještě není? Kdyby však přítomný čas byl stále pří tomný a nepřecházel by v minulý, nebyl by to už čas, ale věčnost. Jestliže se tedy přítomný čas musí změnit na mi nulý, aby byl časem, jak můžeme říci, že jest, jestliže důvodem /příčinou/ toho, že jest, je, aby nebyl /že nebu de/. Nemůžeme tedy deopravdy říkat o čase, že jest, leda že směřuje k tomu, aby nebyl ?" /238/ 02 Augustin je přesvědčen, že čas náleží k stvořeným věcom: "omnia tempora tu fecisti et ante annia tempora & tu es, nee alique tempore non erat tempus" /atto,kap.XITI-235/. /Ty jsi stvořil všechny časy a sám jsi přede všemi časy, aniž někdy byl čas, kds nebylo žádného času./ Augustin z toho však nevyvedil výslovně, že čas je od stvořených věcí neodlučitelný. Pokusne se pochopit, co mu v tem zabránilo. 03 Především byl Augustin peplaten předmětnému myšlení, kte ré nedovedlo od pouhých předmětů odlišit "pravá jsoucna" Augustin bral vážně jako pravé jsoucno pouze člečke. A to jej právě zavedle. Říká totiž /kap.20./, že se neserá: né mluví o trejím času, tetiž minulém, přítomném a budou cím. Správnější by bylo hovořit a jiných třech časech, te tiže přítomném z minulesti, přítomném z přítomnosti a přítomném z budoucnosti. A dodává: a tyto tři jsou v naš duši, jinde je nevidím. Augustin tedy vidí minulost jako založenou v paměti a budoucnost v očekávání. 04 Augustin sice uvažuje možnosti, že čas by byl pohybem těles, ale dospívá k popření této eventuality /kap.24./. Prázdnota času se mu však také nějak nezdá /tj. oddělenost od čehokoliv, co se děje/. Ríká: zdá se mix že čas není leč jakousi roztažeností /distentie - Tri?/, al rozsah (last nevín čeho, a bylo by s sodivem, kdyby ne same tného ducha /kap.26/. Odtud můžeme lépe pochopit, proč rozhodují cí filosofické pokusy o chápání času vycházely z vědomí času /Zeitbewu3tsein/, nikoliv ze samotného dění beéně.
113 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
pro namoc se nekonalo příprava na 13.12.90- Uved de ffie /2+1/: Čas 01 Klasické místo nejdeme ve 14.kapitole XI.knihy Augustino vých Konfesí: "Co je tedy čas ? Pokud se mne nikde netáže, vím to; když to chci téžícímu se vyložit, nevím to. S jistoteu však říkám, že vím: nebyle by minulého času, kdyby něco nepominulo, a kdyby nie nepřicházelo, nebylo by času budoucího, a kdyby nebyle ničeho, nebylo by času přítomného. Ty dva druhy času však, totiž minulý a budou cí, jakým způsobem mebeu být, když minulý už nenía budoucí ještě není? Kdyby však přítomný čas byl stále pří tomný a nepřecházel by v minulý, nebyl by to už čas, ale věčnost. Jestliže se tedy přítomný čas musí změnit na mi nulý, aby byl časem, jak můžeme říci, že jest, jestliže důvodem /příčinou/ toho, že jest, je, aby nebyl /že nebu de/. Nemůžeme tedy deopravdy říkat o čase, že jest, leda že směřuje k tomu, aby nebyl ?" /238/ 02 Augustin je přesvědčen, že čas náleží k stvořeným věcom: "omnia tempora tu fecisti et ante annia tempora & tu es, nee alique tempore non erat tempus" /atto,kap.XITI-235/. /Ty jsi stvořil všechny časy a sám jsi přede všemi časy, aniž někdy byl čas, kds nebylo žádného času./ Augustin z toho však nevyvedil výslovně, že čas je od stvořených věcí neodlučitelný. Pokusne se pochopit, co mu v tem zabránilo. 03 Především byl Augustin peplaten předmětnému myšlení, kte ré nedovedlo od pouhých předmětů odlišit "pravá jsoucna" Augustin bral vážně jako pravé jsoucno pouze člečke. A to jej právě zavedle. Říká totiž /kap.20./, že se neserá: né mluví o trejím času, tetiž minulém, přítomném a budou cím. Správnější by bylo hovořit a jiných třech časech, te tiže přítomném z minulesti, přítomném z přítomnosti a přítomném z budoucnosti. A dodává: a tyto tři jsou v naš duši, jinde je nevidím. Augustin tedy vidí minulost jako založenou v paměti a budoucnost v očekávání. 04 Augustin sice uvažuje možnosti, že čas by byl pohybem těles, ale dospívá k popření této eventuality /kap.24./. Prázdnota času se mu však také nějak nezdá /tj. oddělenost od čehokoliv, co se děje/. Ríká: zdá se mix že čas není leč jakousi roztažeností /distentie - Tri?/, al rozsah (last nevín čeho, a bylo by s sodivem, kdyby ne same tného ducha /kap.26/. Odtud můžeme lépe pochopit, proč rozhodují cí filosofické pokusy o chápání času vycházely z vědomí času /Zeitbewu3tsein/, nikoliv ze samotného dění beéně.
====================
115 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
05 Pro naše východiske má zvláštní důležitost směr času, at už jde o pohyb v čase nebo o pohyb samotného času. Augustin výslovně mluví o tom, jak okamžik bleskurychle le tí z budoucnosti de minulosti /kap.242 15: "qued tamen ita rentim a futuro in praeteritum transvelat"/. Jenem na okraj poznamenáme, že sice můžeme souhlasit s Augusti nem, že přítomnosti můžeme rozumět takové kvantum času, které už nelze rozdělit na menší částečky, ale nesouhlas me naopak s tím, že přítomný čas nemá žádného trvání /s. 244: "praesens autem nullum habet spatium"/. 06 Když odmítneme možnost izolace času ed dění, ale bude me trvat na tom, že obejí náleží nerozdělitelně k sebě, musíme akceptovat se směrem času také směr dění. Pak i nej menší kousek dění je stále ještě děním, a stejně i nejmenší kvantum čase je stále ještě čas. Z tehete spojení času s děním pak plyne, že dění i čas mají kvantovou po vahu, že tedy každé vnitřně integrované dění, tj. událest, má svůj vlastní kousek času. 07 To, čemu běžně říkáme čas, je ve skutečnosti časové pole, které je založene na vzájemném kontaktu s prenání tagkovýchto jednotlivých částeček času, díky kterému vzni ká něco obdobného jake gravitace nebe biosfére apod. 08 Kromě tohoto fenomenálního charakteru je tu ještě význam ná stránka meontologická. Aby se vůbec něcs mehle dit a ve svém dění trvat přes určitou hranici, musí být splněna jedna fundamentální podmínka, o které je ovšem zatím nesnadne s potřebnou jasností poheveřit. Toute podmínkou je adventivní povaha budoucnosti. 09 Obě tyto složky či stránky času a časovosti musíme principiélné adlišovat: čas jake pele a čas jako přicházející budoucnost. Časové pele je sekundárním důsledkem adventivni povahy budoucnesti. Kdyby nepřicházela budoucnest, nemohle by se časevé pale ani konstituevat, tím mé ně rozvinout. Nieméně časové pele je to jediné, které mů žeme registrovat, a to ještě jenom podle určitých vybraných dějů. 10 Rozhodující dimenzí nebe spíše samotným základem času je adventivní budoucnost. Ta se především otvíré vůči všemu nevému, nebo mnohem přesněji řečene, je sama zdrejem vše he nevéhe. Budoucnost se otvírá vlastně jen vůči subjektům v jejich vykloněnosti ven ze sebe, tedy v jejich etevřenosti směrem k budoucnosti a vůči budoucnosti. 90 151 10. XII.
115 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
05 Pro naše východiske má zvláštní důležitost směr času, at už jde o pohyb v čase nebo o pohyb samotného času. Augustin výslovně mluví o tom, jak okamžik bleskurychle le tí z budoucnosti de minulosti /kap.242 15: "qued tamen ita rentim a futuro in praeteritum transvelat"/. Jenem na okraj poznamenáme, že sice můžeme souhlasit s Augusti nem, že přítomnosti můžeme rozumět takové kvantum času, které už nelze rozdělit na menší částečky, ale nesouhlas me naopak s tím, že přítomný čas nemá žádného trvání /s. 244: "praesens autem nullum habet spatium"/. 06 Když odmítneme možnost izolace času ed dění, ale bude me trvat na tom, že obejí náleží nerozdělitelně k sebě, musíme akceptovat se směrem času také směr dění. Pak i nej menší kousek dění je stále ještě děním, a stejně i nejmenší kvantum čase je stále ještě čas. Z tehete spojení času s děním pak plyne, že dění i čas mají kvantovou po vahu, že tedy každé vnitřně integrované dění, tj. událest, má svůj vlastní kousek času. 07 To, čemu běžně říkáme čas, je ve skutečnosti časové pole, které je založene na vzájemném kontaktu s prenání tagkovýchto jednotlivých částeček času, díky kterému vzni ká něco obdobného jake gravitace nebe biosfére apod. 08 Kromě tohoto fenomenálního charakteru je tu ještě význam ná stránka meontologická. Aby se vůbec něcs mehle dit a ve svém dění trvat přes určitou hranici, musí být splněna jedna fundamentální podmínka, o které je ovšem zatím nesnadne s potřebnou jasností poheveřit. Toute podmínkou je adventivní povaha budoucnosti. 09 Obě tyto složky či stránky času a časovosti musíme principiélné adlišovat: čas jake pele a čas jako přicházející budoucnost. Časové pele je sekundárním důsledkem adventivni povahy budoucnesti. Kdyby nepřicházela budoucnest, nemohle by se časevé pale ani konstituevat, tím mé ně rozvinout. Nieméně časové pele je to jediné, které mů žeme registrovat, a to ještě jenom podle určitých vybraných dějů. 10 Rozhodující dimenzí nebe spíše samotným základem času je adventivní budoucnost. Ta se především otvíré vůči všemu nevému, nebo mnohem přesněji řečene, je sama zdrejem vše he nevéhe. Budoucnost se otvírá vlastně jen vůči subjektům v jejich vykloněnosti ven ze sebe, tedy v jejich etevřenosti směrem k budoucnosti a vůči budoucnosti. 90 151 10. XII.
====================
117 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
дого - 1914 г příprava na 3.1.91 Uved de ffie /2+1/: dedatek k času 01 Kantův pokus zbavit se myšlenkových nesnází s pojmovým uchopením povahy času tím, že čas /podobně jako prostor/ prohlásíme za formu nazírání /a te apriorní/, je neuspokojivý a nepřijatelný. Zároveň ovšem ukazuje na některé perspektivy řešení, jez se otvírají důkladnější kritice jeho pojetí. Problém vnitřního času má zásadní důležitest. V tem smyslu jsou také principiálně významné analý zy Husserlovy. FF 02 My však se budeme na dále tázat po "skutečném" čase, tj. po čase jakožto skutečnosti, nikoliv jako prožitku. Vycházíme z toho, že čas je předpokladem každého prožívání nikoliv jenom způsobem, jak prožíváme něco jiného než čas. Zároveň ovšem trváme na tom, aby skutečnost času by la chápána jako původně nepředmětná /nebot rozhodující pro čas je ještě nedaná, ale přicházející budoucnost/. 03 Od času musíme odlišit časevost pravého událostného dění Každá událost /pravé/ "má" svůj čas /svůj vyměřený čas/, odlišný od jejíhe "umístění" v časovém poli. V témž smys lu, v jakém hoveříme o tom, že se taková událost "děje", budeme pak mluvit o tom, že "časuje". Časování událostimá opačný "směr" než přicházení budoucnosti: je vlastně vycházením vstříc oné adventivní budoucnosti. Právě proto nemůžeme legitimně říkat o nepravých událostech, že "časují", nebot vycházet vstříc budoucnosti znamená usta vovat se jako subjekt /eventuelně: ustavovat svůj subjekt/. 04 Mluvíme-li tedy o vědomí času /Zeitbewu3tsein/, musíme i zde rozlišovat mezi akty vědomí, jež jsou výkonem pravého /aktivního/ subjektu, a mezi tím, čeho si jsou vědomy resp. "co" si uvé de mují. Časování akcí je prinicipiálně odvazeno od časování příslušné pravé události, akci jde, ale zároveň je každá akce orientována do časov vého pole. Reflexe takové akce, která na sobě či v sobě nese v disledku toho dvorí časovest, musí obojí přísně rozlišovat, nemá-li propadnout konfuzim. jejichž 05 čas je tedy především čímsi skutečným, ale nikoliv objek tivním, předmětným. Pokud nám o takovou objektivitu jde, musíme se spokojit s časem nějak prožívaným, tedy se sub jektivním /event.subjektálním, časem - např. psychologic kým, biologickým, historickým a pod. Tím se však nyní nezabýváme. 3 1.91 90-188
117 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
дого - 1914 г příprava na 3.1.91 Uved de ffie /2+1/: dedatek k času 01 Kantův pokus zbavit se myšlenkových nesnází s pojmovým uchopením povahy času tím, že čas /podobně jako prostor/ prohlásíme za formu nazírání /a te apriorní/, je neuspokojivý a nepřijatelný. Zároveň ovšem ukazuje na některé perspektivy řešení, jez se otvírají důkladnější kritice jeho pojetí. Problém vnitřního času má zásadní důležitest. V tem smyslu jsou také principiálně významné analý zy Husserlovy. FF 02 My však se budeme na dále tázat po "skutečném" čase, tj. po čase jakožto skutečnosti, nikoliv jako prožitku. Vycházíme z toho, že čas je předpokladem každého prožívání nikoliv jenom způsobem, jak prožíváme něco jiného než čas. Zároveň ovšem trváme na tom, aby skutečnost času by la chápána jako původně nepředmětná /nebot rozhodující pro čas je ještě nedaná, ale přicházející budoucnost/. 03 Od času musíme odlišit časevost pravého událostného dění Každá událost /pravé/ "má" svůj čas /svůj vyměřený čas/, odlišný od jejíhe "umístění" v časovém poli. V témž smys lu, v jakém hoveříme o tom, že se taková událost "děje", budeme pak mluvit o tom, že "časuje". Časování událostimá opačný "směr" než přicházení budoucnosti: je vlastně vycházením vstříc oné adventivní budoucnosti. Právě proto nemůžeme legitimně říkat o nepravých událostech, že "časují", nebot vycházet vstříc budoucnosti znamená usta vovat se jako subjekt /eventuelně: ustavovat svůj subjekt/. 04 Mluvíme-li tedy o vědomí času /Zeitbewu3tsein/, musíme i zde rozlišovat mezi akty vědomí, jež jsou výkonem pravého /aktivního/ subjektu, a mezi tím, čeho si jsou vědomy resp. "co" si uvé de mují. Časování akcí je prinicipiálně odvazeno od časování příslušné pravé události, akci jde, ale zároveň je každá akce orientována do časov vého pole. Reflexe takové akce, která na sobě či v sobě nese v disledku toho dvorí časovest, musí obojí přísně rozlišovat, nemá-li propadnout konfuzim. jejichž 05 čas je tedy především čímsi skutečným, ale nikoliv objek tivním, předmětným. Pokud nám o takovou objektivitu jde, musíme se spokojit s časem nějak prožívaným, tedy se sub jektivním /event.subjektálním, časem - např. psychologic kým, biologickým, historickým a pod. Tím se však nyní nezabýváme. 3 1.91 90-188
====================
164 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
Úvod do filosofie UVOD-FF.ThF 17.5.91 (Překonávání nihilismu) 01 Ukázali jsme si minule, že evropský nihilismus má podstatně odlišnou povahu od nihilismů nejrůznějších druhů, které se vyskytovaly a vyskytují mimo sféru evropských tradic. Náleží k němu totiž nezbytná dějinná báze, bez níž se může ovšem zvrhnout do podoby nějakého nihilismu mimoevropského. (Tu bázi totiž může ztratit, neboť ta musí být stále obnovována a udržována tím se odlišuje. od báze "historické".) 02 Evropský nihilismus je ve své podstatě pozitivní, neboť popírá popírající, neguje negativní a negující. Hrubou chybou křesťanské synkreze bylo použití řecké ontologie k myšlenkovému uchopení a pochopení naprosto neřecké tradice staroizraelské, která naprosto odmítala identifikovat Boha či vůbec cokoliv božského s tím, co nějak "jest". Jsoucí nebo jsoucno se řecky praví TO ON. Odtud ontologie jako myšlenková disciplína (u Aristotela ještě věda), která zkoumá jsoucí jakožto jsoucí. Bůh je proto např. pro Aristotela první příčinou a tudíž prvním jsoucnem, ARCHÉ, jsoucnem pravým a nejvyšším, protože naprosto neměnným, je to první hybatel, který sám je nehybný. A to bylo plně pojato do největší křesťanské myšlenkové stavby, do tomismu. 03 Evropský nihilismus vpodstatě neznamená nic víc a nic jiného než popření takto chápaného nejvyššího jsoucna. Je to vlastně víc než popření, je to zřetelné rozpoznání, že nic takového není opravdu "jsoucí", že se v našem světě nic takového nevyskytuje a že tedy žádné neměnné jsoucno- a tím méně nejvyšší neměnné jsoucno- nemůžeme uznat za skutečné. Negativnost tohoto rozpoznání a na něm založeného přesvědčení je pouze zdánlivá, neboť tu je popíráno pouze něco, co vskutku, co doopravdy není ničím skutečným, co je pouhým lidským výmyslem, pouhou myšlenkovou konstrukcí. 04 Nepřehlédnutelným prvkem moderního evropského nihilismu je však takřka neomezené spoléhání na rozumové schopnosti člověka, a to spoléhání dvojího typu či ve dvou historických podobách: ve formě kartezianismu a ve formě. osvícenství. Rozpoznání, že ve světě naší jak každodenní, tak i vědecké zkušenosti se s ničím tak neměnným a navíc tak naprosto základním jako %
164 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
Úvod do filosofie UVOD-FF.ThF 17.5.91 (Překonávání nihilismu) 01 Ukázali jsme si minule, že evropský nihilismus má podstatně odlišnou povahu od nihilismů nejrůznějších druhů, které se vyskytovaly a vyskytují mimo sféru evropských tradic. Náleží k němu totiž nezbytná dějinná báze, bez níž se může ovšem zvrhnout do podoby nějakého nihilismu mimoevropského. (Tu bázi totiž může ztratit, neboť ta musí být stále obnovována a udržována tím se odlišuje. od báze "historické".) 02 Evropský nihilismus je ve své podstatě pozitivní, neboť popírá popírající, neguje negativní a negující. Hrubou chybou křesťanské synkreze bylo použití řecké ontologie k myšlenkovému uchopení a pochopení naprosto neřecké tradice staroizraelské, která naprosto odmítala identifikovat Boha či vůbec cokoliv božského s tím, co nějak "jest". Jsoucí nebo jsoucno se řecky praví TO ON. Odtud ontologie jako myšlenková disciplína (u Aristotela ještě věda), která zkoumá jsoucí jakožto jsoucí. Bůh je proto např. pro Aristotela první příčinou a tudíž prvním jsoucnem, ARCHÉ, jsoucnem pravým a nejvyšším, protože naprosto neměnným, je to první hybatel, který sám je nehybný. A to bylo plně pojato do největší křesťanské myšlenkové stavby, do tomismu. 03 Evropský nihilismus vpodstatě neznamená nic víc a nic jiného než popření takto chápaného nejvyššího jsoucna. Je to vlastně víc než popření, je to zřetelné rozpoznání, že nic takového není opravdu "jsoucí", že se v našem světě nic takového nevyskytuje a že tedy žádné neměnné jsoucno- a tím méně nejvyšší neměnné jsoucno- nemůžeme uznat za skutečné. Negativnost tohoto rozpoznání a na něm založeného přesvědčení je pouze zdánlivá, neboť tu je popíráno pouze něco, co vskutku, co doopravdy není ničím skutečným, co je pouhým lidským výmyslem, pouhou myšlenkovou konstrukcí. 04 Nepřehlédnutelným prvkem moderního evropského nihilismu je však takřka neomezené spoléhání na rozumové schopnosti člověka, a to spoléhání dvojího typu či ve dvou historických podobách: ve formě kartezianismu a ve formě. osvícenství. Rozpoznání, že ve světě naší jak každodenní, tak i vědecké zkušenosti se s ničím tak neměnným a navíc tak naprosto základním jako %
====================
165 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
"nejvyšší jsoucno" nesetkáváme, je založeno na rozumovém přístupu, tedy na rozumu. Modernismus tak sice odmítá víru, přesněji věřivost nadrozumovou jako nerozumovou a nerozumnou, ale stále ještě si uchovává neotřesitelnou důvěru v lidský rozum. Zajisté i rozum se může dopouštět omylů, ale je to a musí to být zase jen rozum, který je s to tyto omyly odhalit jakožto omyly. 05 Právě tato víra je však na sklonku moderní doby stále víc nahlodávána a shledávána nadále neúnosnou. Tento rozklad moderní víry v rozum vyústil v tzv. postmodernismus, který znamená naprosto radikální nedůvěru vůči moderní víře v rozum, aniž by však nabízel něco jiného a lepšího. Postmodernismus proto vůbec neznamená nějaké překonání modernity s její naivní a nekritickou důvěrou v rozum, nýbrž pouze prohloubení a takřka zabsolutnění moderní skepse. Moderní evropský nihilismus se tak mění v nihilismus postmoderní, který už ztrácí i ty poslední rysy evropské tradice. Postmoderní nihilismus však nepřestává jen být spjat s evropskými tradicemi, ale je aktivně a dokonce bojovně protievropský. 06 Postmodernismus je v tomto smyslu nutně také protikřesťanský, protože tak generální útok proti evropanství a proti evropským tradicím se nemohl a nemůže ani v budoucnosti křesťanství vyhýbat. Postmodernismus se v tomto smyslu ukazuje být nejen obrovským mementem, ale vážným aktuálním nebezpečím, protože uvolňuje cestu pokusům o rehabilitaci nejrůznějších mýtů a mytologií. Byla-li diskutována otázka po možném konci dějin (Fukujama), nebyla dost zvážena ona nanejvýš závažná okolnost, že konec dějin nutně znamená pád do archaického světa mýtů. 07 Důraz, jaký postmodernisté dávají na narativitu, zřetelně dosvědčuje nejenom odvrat od racionality, ale první kroky k remytizaci lidského života a myšlení. Remytizace znamená však zároveň repaganizaci. Neopaganismus není sice autentickou složkou postmodernismu, ale sám postmodernismus jí uvolňuje cestu a je proti ní bezbranný. Mohli bychom jít ještě k dalším aspektům, ale v této souvislosti to není zapotřebí (zvlášť důležitá je otázka subjektu a intersubjektních kontaktů, bez nichž křesťanství přestává být křesťanstvím). 08 Postmodernismus přinesl ovšem také leccos pozitivního, především v analýze tzv. moderních patologií. Proto je dobré jeho výkonům věnovat nadále pozornost a sledovat, zda neodhalí něco podsatatného. Rozhodující však pro další osudy postmodernismu bude něco zásadního: bude-li schopen patologické momenty rozpoznat také sám v sobě. Jinými slovy, bude-li schopen svými vlastními prostředky podrobit reflexi své vlastní výkony a myšlenkové aktivity. Do té doby, dokud to nebude zřejmé, nám nezbývá než tu reflexi provádět z vlastních zdrojů a pozic. 09 Reflexe totiž znamená pro modernismus poslední záchytnou oporu, neboť v její ek-statické fázi je člověk konfrontován s ryzí nepředmětností. MAN
165 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
"nejvyšší jsoucno" nesetkáváme, je založeno na rozumovém přístupu, tedy na rozumu. Modernismus tak sice odmítá víru, přesněji věřivost nadrozumovou jako nerozumovou a nerozumnou, ale stále ještě si uchovává neotřesitelnou důvěru v lidský rozum. Zajisté i rozum se může dopouštět omylů, ale je to a musí to být zase jen rozum, který je s to tyto omyly odhalit jakožto omyly. 05 Právě tato víra je však na sklonku moderní doby stále víc nahlodávána a shledávána nadále neúnosnou. Tento rozklad moderní víry v rozum vyústil v tzv. postmodernismus, který znamená naprosto radikální nedůvěru vůči moderní víře v rozum, aniž by však nabízel něco jiného a lepšího. Postmodernismus proto vůbec neznamená nějaké překonání modernity s její naivní a nekritickou důvěrou v rozum, nýbrž pouze prohloubení a takřka zabsolutnění moderní skepse. Moderní evropský nihilismus se tak mění v nihilismus postmoderní, který už ztrácí i ty poslední rysy evropské tradice. Postmoderní nihilismus však nepřestává jen být spjat s evropskými tradicemi, ale je aktivně a dokonce bojovně protievropský. 06 Postmodernismus je v tomto smyslu nutně také protikřesťanský, protože tak generální útok proti evropanství a proti evropským tradicím se nemohl a nemůže ani v budoucnosti křesťanství vyhýbat. Postmodernismus se v tomto smyslu ukazuje být nejen obrovským mementem, ale vážným aktuálním nebezpečím, protože uvolňuje cestu pokusům o rehabilitaci nejrůznějších mýtů a mytologií. Byla-li diskutována otázka po možném konci dějin (Fukujama), nebyla dost zvážena ona nanejvýš závažná okolnost, že konec dějin nutně znamená pád do archaického světa mýtů. 07 Důraz, jaký postmodernisté dávají na narativitu, zřetelně dosvědčuje nejenom odvrat od racionality, ale první kroky k remytizaci lidského života a myšlení. Remytizace znamená však zároveň repaganizaci. Neopaganismus není sice autentickou složkou postmodernismu, ale sám postmodernismus jí uvolňuje cestu a je proti ní bezbranný. Mohli bychom jít ještě k dalším aspektům, ale v této souvislosti to není zapotřebí (zvlášť důležitá je otázka subjektu a intersubjektních kontaktů, bez nichž křesťanství přestává být křesťanstvím). 08 Postmodernismus přinesl ovšem také leccos pozitivního, především v analýze tzv. moderních patologií. Proto je dobré jeho výkonům věnovat nadále pozornost a sledovat, zda neodhalí něco podsatatného. Rozhodující však pro další osudy postmodernismu bude něco zásadního: bude-li schopen patologické momenty rozpoznat také sám v sobě. Jinými slovy, bude-li schopen svými vlastními prostředky podrobit reflexi své vlastní výkony a myšlenkové aktivity. Do té doby, dokud to nebude zřejmé, nám nezbývá než tu reflexi provádět z vlastních zdrojů a pozic. 09 Reflexe totiž znamená pro modernismus poslední záchytnou oporu, neboť v její ek-statické fázi je člověk konfrontován s ryzí nepředmětností. MAN