Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
01.jpg
====================
Cela storka prevede ha na pocitar ролкай (archor) 4, 16.5.04 10258 LVH: Předmětné a nepredmitné augštem (12 thesi předběžné Pro přednášku zační) N Praharish (seminét 13.11. 1963) Napsáno 31.10.1963. Rijen 1963

====================
02.jpg
====================
37.10.63 Predmetné a alpiedumitné supplémí 1. Co to je mplení: reflèxe juro historiere. Boraha myšlení Reflexe zuko událost nalita 2. pener. Recre 3, 5. Zedushaning duras na quedunction 14ontoloiden pured. metafgrike varo pacionalizace mythen: Praktera invitai orientace (na preraz). transformována v ontologii stquého pamitiem. Analysadené vulence vites: a předmětu pred – predunt intense met " Marolik intencionalista sama porn segernge ontologs als sond. Coraha Dubenisti epredmetné stránka. a předuncture Pirrizené jednitzMitini a vuéposé stránka subjetty. subperlu. Ponaka dere a allinity. Transcendsveitině, subjektai. väm danisti je vuitènè valiiems v nepředmětné sféře. Aru paro realizace svědnění, zieductmin. Relations pinake predandtuirk.

====================
03.jpg
====================
6. 7. 8. 9. No. 31.10.63 Prucha reflexe: aktivita panipené. na sebe sanne. Gebepochopení. Protischen девернверсий sebepochopení. Vyztrátené Pryzmonsell poznového aparate. prester, Zulence, mirici le medmětné chána, a intence, múrici se nepredmetué chance Poraba vstalin myślem & nepřesnétué Internists. For. queductué myslem pula panedbávé & repiedvulenevonalta гапиренн motné dentičnosti. Naprits Conne, mileni repuedendtné nepostrádá vitaliz queduétué Diabunisti, ale take se puun rezierpété, 1.11.63 Hopportare nepředmětych Denbänichjeto pritlém. Stahla legitimnists Lediné byportare: Co to je nepredmetna Dentecnost na rodil ad repredmeture técnit od stránke DubinostiPücklage: a) éloride zuko antzahl. Podstata èlivèta garo repialustra Intensost. Nakolst 2 je tato oddilema, oddělitelná od konkrétníko Vic graduje nového resemé která je oncologického charaktern. človira?

====================
04.jpg
====================
11. 1. 11. 63. Seidlag: 6) pranda palo nepredmetné Internist. Bubi zako pravda. Je pranda objekt. 2 Gacha ze ontoltheden sondelet Je mers prandon. a. 2 élovèrem? Pranica pats vig moy nary Evadkého konkrét nike vorlän. Untem do budinemirt a stádrat cilu resp. Cile. 12. Requedenituist a üdálostmist. Venom Casu dézin. Eas a dizz jako mists repředuétué dentéiniti. MeiPost a mtuare. pravenost a Stevie13. wort ertrace.

====================
05.jpg
====================
. 0 to predictném mestem Prípravné forméienky po Sernet V Zircherich (Ripen) Listopad 1962

====================
06.jpg
====================
17. 10. 63 63/ Jesermen min sich a nutri přeductué auto jenden predmeten Azilem se sèz stalge & mité le néme zuedureen, ne mé intener, ж současné celte sehen scrubé – vizitelem reforman, ale hem pr Eseré se le rádnéme rádnémen předmite verstaligu. Predendtn黫»» Rezilen. se ratíona zhradně Mei piedmitujen retalz (intencem) a oblast nepredmestriks necháné manté, ba déronse se per portimenté, Ama dommner, Mtal rè przt. mer predmety u myšlení nelsretze. и To je vſem mystifikace, dluse, all Contarve. Lo lo quamené z и pramunion étape szillen,

====================
07.jpg
====================
17.10.63 chow. él. manné valvänse. éz v ~ ad quèsadnadshängder. Myšlend repriedenstriko süreden estherdré eölem M nem pudendtné, neur Johri #pildand nost se wölend Prisachla my sepse zaro produkt uytle, nikoli jako geho pokracování. дево findustrist pitinila & doti, Ja estles Hl secvonalromén Predantné upplem se historie realisonalo pars metapperten да Jeho Varoš sum charakterem, pastert vital & pueductum paroito danishem, kötschen Warensen Sentrémister. Bits

====================
08.jpg
====================
Vdeálem. J 12.1 63 3 Od Wäin. Och pincodenst se nie nesécrévé. Předmor me osgrovide, nem Gtock, Stra mitele zuweikt, hinnalärt, Zerit, & hernit, näch Man vils.

====================
09.jpg
====================
7 8 10 10 11 2 Strauss J.: Ornithosa. V knize: "Anthropozoonosy" (akta Mezinár. kongresu v Praze 1956.) vyd. v Praze 1958, str. 361. Strauss J.: Ornithosis in Czechoslovakia. Acta Virologica 1, 132, 1957. Strauss J.: Virologický výzkum ornitózy v Československu. Kandidátská práce, Praha 1958. Strauss J.: Present Virological Problems of Infections Caused by Viruses of the Group Psittacosis-Ornithosis-Lymphogranuloma venereum. Přednáška na virolog. kursu WHO, Praha, září 1960. Strauss J., Bednář B., Serý V.: Výskyt ornithosy a salmonellosy u racka chechtavého (Larus ridibundus L.). II. Isolace a identifikace virusu ornithosy z racka chechtavého se současným nálezem S.typhi murium. Čs.Epid.Mikrobiol.Imunol. 6,231,1957. 12 Strauss J., Bednář B., Serý V.1 The Possibility of the Spread of Ornithosis and Salmonellosis in Europe by the Black-Headed Gull (Larus ridibundus L.). (Annotation.) J.Hyg.Epid.Microbiol.Immunol. 1,230,1957.

====================
10.jpg
====================
· 10259 LUH O myšlení předmětném a tr. nepředmětném (15 then) Pro priedués tur V Zirchavish (Seminer 13.11.1965) hapsáno 6. 11. 1963. Listopad 1963

====================
11.jpg
====================
O myšlení předmětné m a tzv. nepřed mětné m Ladislav Hejdánek Poznámka: Předložený text představuje themata, eventuálně these k promýšlení, nikoli sylabus přednášky, jejíž struktura bude poněkud odchylná. 1. Co to je myšlení. Jde o historický jev, který jednou začal existovat. Jeho podstatou je reflexe, tj. schopnost obrátit pozornost a podržet ve vědomí zaměřenost nejen už k vnějším předmětům, ale k sobě jakožto k subjektu. Myšlení znamená nejen vědět, ale také a hlavně vědět, že vím. Rozvoj myšlení a prohlubování jeho účinnosti spočívá ve stále důslednějším uvědomování a chápání sebe sama, tj. vlastního myšlení, jeho povahy, struktury, pravidel, platnosti atd. 2. V reflexi se člověk rozbíhá ze sebe ven, tj. nezůstává v sobě, ale nespěje na druhé straně mimo sebe do okolního světa, nýbrž vrací se nějak k sobě (k něčemu v sobě): ontologickým předmětem reflexe je sám subjekt reflexe, nebo lépe a přesněji řečeno, jsou jím akce tohoto subjektu. (To je smyslem these, že východiskem poznání je praxe.) Ale reflexe se k sobě samé obrací jako k něčemu jinému. To má dvojí stránku. Předně samu sebe resp. svůj subjekt vydává za objekt, předmět. Za druhé preparuje z ppůběhu akce souvislosti a struktury, k nimž se vztahuje jako k věcem okolního světa. Toto vztahování "jako" je myšlenková a pojmová intence. Intencionálním předmětem reflexe (myšlení) je svět předmětů, věcí. Tato okolnost však není ničím přirozeným, nýbrž vyvinula se historicky. Naším cílem bude ukázat, že intencionálním předmětem se může stát také nepředmětná stránka skutečnosti (subjektů) a vůbec sama nepředmětná skutečnost. 3. Předmětné myšlení je takové myšlení, které supponuje předmětnost svých předmětů jako jejich vlastní, autentický rys, naprosto nezávislý na myšlení. Ve skutečnosti však postihuje skutečnost pouze zkresleně, redukovaně, protože předmětnost je základně charakterem myšlení a nikoli skutečnosti. Použijeme-li obrazu, předmětnost je prismatem, které je pro některé stránky skutečnosti transparentní, některé při průchodu lomí a některé konečně vůbec nepropouští. Předmětnost myšlení je však pouze jakoby aparátem určité konstrukce, dnes už zastaralé (i když stále ve svém oboru fungující), historicky však jednou objevené a rovněž historicky překonatelné. Neexistuje nic takového jako "přirozené" myšlení, z něhož není "přirozeného" úniku. 4. Podstatou předmětného myšlení je myšlení předmětu, myšlení na předmět tj. na něco, co je celé tu, před námi co se událo, odehrálo, uskutečnila pokud se to ještě odehrává, pak s takovou vnitřní nutností že nelze očekávat nic nového. Naopak, vše je jakoby dáno již na počátku, průběh celého dění je jakoby vepsán do čela tohoto dění a je možno je vidět, přečíst celý ještě dříve, než dění proběhlo. Kořeny tohoto myšlení, na něž navazuje moderní věda od Galilea, jsou dány předně v antické metafysice, ale sahají ještě daleko hlouběji do minulosti, až do doby mythických archetypů. (Navázání na výklad Dr Němce o struktuře mythu.)

====================
12.jpg
====================
5. Vidíme, že předmětné myšlení se nevztahuje ke svým předmětům s naslouchající pozorností, s očekáváním na jejich vlastní řeč, která dosud nedospěla k svému konci. Jinými slovy, předmětné myšlení pomíjí a přímo vylučuje orientaci na nové v jeho neredukovatelnosti, nepřevoditelnosti na nic, co už bylo a je dáno. Očekávání na nové a naděje skládaná do příchodu nových věcí je dějinně nerozlučně svázána se skutečností víry (realizované po prvé ve starém Izraeli). Přědmětné myšlení tedy nutně musí být v napětí a přímo v rozporu s vírou. 6. Žijeme ve světě mocně poznamenaném prastarou tradicí předmětného myšlení, v níž moderní věda navazuje na dědictví antické metafysiky a přes ní ještě dále na dědictví mythického myšlení. Víra jako duchovní fenomén se zrodila v době vítězících a myšlenkově strhujících pokusů o racionalisaci mythu v metafysických konceptech. Bylo jen pochopitelné, že se ve svém vlastním myšlení pokoušela tento postup napodobit (také z apologetických důvodů). Podlomení resp. relativis ce racionálního charakteru takových pokusů, podnikaných jako myšlení víry, (na př. credo quia absurdum, a j.) je důsledkem neadekvátnos ti předmětného myšlení, nikoli charakteru samotné víry. 7. V minulém století se metafysika rozložila, když selhala na své vlastní půdě, totiž v moderní vědě. I když se celá záležitost připravovala již dlouho předtím, je zvláště druhá polovina 19. století svědkem hlubokého úpadku filosofie, způsobeného selháním metafysiky Dnešní situace je charakterisována naléhavou potřebou "nové, nemetafysické metafysiky", "nové ontologie". Současně však také víra potřebuje nutně použít nového myšlenkového aparátu, neboť se už nadále nemůže vázat na náboženské koncepty, které se rozložily stejně jako koncepty metafysické. 8. Myšlenkový svět evropského člověka (a člověka evropskou tradicí poznamenaného) je natolik ovlivněn myšlením křesťanským, že nové řešení nutně ponese znaky, odvoditelné jen z tradice "myšlení víry". Naskýtá se obrovská možnost a příležitost, zvážit dosavadní myšlenkovou historii a pokusit se o synthésu, která nahradí a překoná metafysiku v její funkci uprostřed vědy (a techniky), ale která se současně osvědčí jako účinný a adekvátní nástroj myšlení víry. Tímto způsobem by mohla být překonána moderní schizofrenie člověka, který jinak myslí ve světě vědy a jinak ve svém osobním, duchovním životě. 9. 3 Stojíme tedy před úkolem, překonat v novém duchovním, myšlenkovém, filosofickém rozvrhu selhávající předmětné myšlení, tedy před úkolem vytvořit, prohloubit, racionalisovat a všestranně prověřit jakési nové, nepředmětné myšlení. Existuje řada náběhů a pokusů, na něž je možno positivně navázat anebo které nám mohou sloužit ale spor jak svědectví neschůdnosti. Jak bylo už naznačeno, jde hlavně o dva problémy. Především člověk ve své reflexi potřebuje novým způsobem pochopit sám sebe; a to nebylo a není možné, nezbaví-li se radikálně všeho metafysického přístupu. Za druhé však musí sám sebe, ale i věci pochopit a pojmout ve světě, který musí být také nově pojat. Napředmětné myšleni musí tedy být realizováno především jako filosofie člověka, ale nemá-li tento pokus také selhat, musí být podepřen a založen na nové ontologii. Souvislos

====================
13.jpg
====================
10. Abychom se lépe domluvili o tom, co je třeba chápat jako nepředmětné myšlení, potřebovali bychom už jisté zkušenosti s takovým myšlením, ale potřebovali bychom mít toto myšlení k disposici už v rozvinuté podobě, aby nám sloužilo jako aparát, prostředek dorozumění a porozumění. Protože však v takové situaci zdaleka nejsme a protože se nemůžeme spokojit s vágním odkazem do budoucnosti, nezbývá nám nic jiného, než se pustit do výkladu s těmi prostředky, které k disposici máme. 11. ale Především tedy stojíme před otázkou, jak se může nepředmětná skutečnost stát "předmětem" myšlení. Myšlenková intence nemusí mít nutně předmětnou podobu a přece se nějak vztahuje k tomu, co můžeme předběžně také nazvat "předmětem". Jinak řečeno: myšlení může být nositelem informací, které se předmětně vztahují k "věcem" nepředmětně se mohou vztahovat i k "ne-věcem". Přitom je třeba pamatovat, že zdaleka není nutné, aby obojí intence divergovala; ona "věc" i "ne-věc" mohou být také různé stránky jediné skutečnosti. Abychom se mohli seriózně zabývat řešením uvedené otázky, jak se myšlení může intencionálně vztahovat k "ne-věci", tj. k nepředmětné stránce skutečnosti či přímo k nepředmětné skutečnosti, je třeba se předem zabývat otázkou samotné nepředmětné skutečnosti. 12. Otázkou nepředmětné skutečnosti se ovšem nemůžeme zabývat, nepoužijeme-li si aparátu, který tuto skutečnost dovede zachytit a postihnout. Z toho je zřetelně patrné, že nepředmětné myšlení nemůžeme racionálně projektovat, nýbrž že musíme přistoupit k pokusům, které teprve dodatečně thepreticky zreflektujeme. Můžeme začít jenom tak, že se pustíme do konkrétních problémů. Pro náš cíl bude stačit demonstrovat problematiku na třech významných příkladech: pojetí změny, pojetí pravdy, pojetí člověka. 13. These tuto uvedené, jak řečeno, slouží spíše k zamyšlení a nepředstavují osnovu přednášky. Ta bude založena spíše na rozboru problémů změny, pravdy a člověka, na nichž má být demonstrováno prakticky (a tedy přístupněji) to, co bylo tak nedostatečně naznačeno v bodech. Postup bude tedy odlišný; přesto doporučuji pozorné prostudování všech thesí. 14. Vedle toho doporučuji z literatury Hromádkovu inaugurační přednášku o "Problému pravdy v theologii" (vyšlo v KR, pak samostatně a bylo znovu otištěno ve sborníka Hromádkových prací "Theologie a církev), a k ní se vĺžící můj článek "Pravda a skutečnost" ve sborníku, věnovaném Hromádkovi k 70tinám. K pojetí člověka doporučuji číst Kosíkovu knížku "Dialektika konkrétního", zejména kapitolu první a poslední dvě. K otázce změny (a akce, aktivity) literaturu neuvádím, nanejvýš Dewey, Rekonstrukce ve filosofii, str. 83 - 92. 15. Zcela stranou ponechávám pokusy o nepředmětné myšlení (nebo jeho theorii), jak byly podniknuty různými mysliteli, zvláště existencialistického a příbuzného charakteru. Myslím, že by nebyly instruktivní a spíše by otázku zatemnily, jestliže by jim nemohla být věnována důkladná pozornost. Jako příklad řešení (či spíše jen náznaku řešení) otázky v theologii může sloužit článek Käsemannův: zum Thema der mich kolettinierbarkeit (1953), pretistèns ve stormiken: Exegetische Versuche u. Besinnungen, B.I., 1960, S. 224-236. Praha,6.11.1963.

====================
14.jpg
====================
10260 LvM: O myšlení předmětném a nepředmětném Bodz k části I.: Poyet zan Sepa'no 7. a 11. 11. 2863 Prednesens B.11.1963. Listopad 1963

====================
15.jpg
====================
1 cojh starka teg rm': judge sa smina nico, co tu Glo, un tu neu Co Lu mà! doozé podobe: Ju 2 tu v nemtu (mis) nuco lu ze Move. Ido to quercene Jar Geo, 2 tim. Co souvisí to, co teď nemé (a Maini) Suljon 7 2 proto to nemi Dationist, раство ale pouhé réin. も all subpest quèklene das agen antzektionn viusên firerivate & necálost same sors untaszerte je sutyeit hat Principer trvalosti, nitih miz. näälist – Vertini Stratten (meshance) hledu ro se mim! b Merha mène pato to, co nem' su motion a missi otádla počátra (meitin re Myré!) (Mike) sinnelost. muitinim

====================
16.jpg
====================
préater Tory ah none nového? Deitim!. 2 Realisare paro romsönöräten, Stone Ivání, Hádon se stávé staré, Moni, Princip rachovám! rachovém: navazovéni savaivéné palo árché, altorite рабо alse a alrate a arse ametsist. Ra navarivém! varo serreach setgelte událost jako arce Metálost jare opar retroainish of (zákonitosti) 20 naalist jaro " piedad " pornén" (?) 2 co to je myšlené? (mm)

====================
17.jpg
====================
Antzertervention! (+ 1 der) panitenist, Zuistag pompinovém a návrat рабо 3 reflexe pars Specs frost tzt névrete ztorien oblasti subjektivnike Miss Mvom a stádra vulence (alworta vaſtiniks pürader derse danost suspektvomko seg vuéziché charettern) siedendtnost myslem & mylen Roy rouch, plain alline. anjarovanist mylemi me celtone allinité (Yohadirko & uplata Whare událost a winare prañenist a otiviert situace otevřenost nem obgottioni & в

====================
18.jpg
====================
souvis Hedu stevienosti, realorénazah zato postupné dischevaní zische стинце lle qui monte, conveye Integrace subjekten a C integrotanist abrutisch (rehall casiné preschez-kích) modélosti spel budoncreti rary you, rary digun Dissez jako setrväämich a pars událost Veduta digun pranda paro stevienist appilase ne muressum pravda puro portret sales nového прико

====================
19.jpg
====================
Emine hove a 7.11.63 Mutile & subjektin centrovanist co to je subjekt (dad Münch) Co во ж pokám! > Intence éloride puks satyist repare pars subcrée à obsédée a vira paro rékstremist заго aktivita a arce narren ladké (nearicus dow) somatikon nové jaro levadré pergetare nové jade pranca a pravé Nove ☺ Irenda pranda pars pedskálin' me-vec, se promunt pranda nemá předuction sheinen pranoca ergo mine, subjekt, regi Mes selgustin charakter prensa jars oslovení a рабо prenda a cas; prance a smène pranae pars perspettive clivide

====================
20.jpg
====================
7.11.63 ма ۶ Müstech & rácracich porn desinteress na fuldendten», «"opelion» sträven lieut sedališné (– ymaané) ze pen rebarwit Diationé spoſens & realije, objetoreien digstele друкто Jas ques Essumime. Jeythus seal velmi dobřè tuto ne– předmětuon vontener On pels prèvidor v vol, repertstilite qu're lidhe stil sfére mpiedestricte mir ve sfebe quedanticle arohetzchen. Göttingen se veils Väinorn 1953 prirodivider C theology a themata hörödle. vespreden taitelist? Ham : Käsemann) z'rsam pro jezité spevum, välite 3 seven & dipooned, bir disin Zurzy a pod. Эраз

====================
21.jpg
====================
7.11.63 Kasemann a) zakres 6) Motrinini evangelie a désiren van možné (Lith Kim!) c) (dopara) a evangeliom (230) reformace ! Nören und Sich-tentscheiden, Reine Olpestivität als Ficherung für unsern. Glanten) Küstenz zu stärke historvédité Junire

====================
22.jpg
====================
10261 LuH: O myšlení předmětném a nepředmětném Carl I.: Pojet' aming Dodatečné zapsáno podle prudèten prednášky & Zirchérich průběhu 13. 11. 1963. (některé poznámky jeon jur stanse!) Listopad 1963

====================
23.jpg
====================
1963 0 myšlení 1 předmětné m a ne předmětném 1. 2. 3. Co to je myšlení. Jde o historický jev, který jednou začal existovat. Jeho podstatou je reflexe, tj. schopnost obrátit pozornost a podržet ve vědomí tuto zaměřenost už nejen k vnějším předmětům, ale k sobě jakožto k subjektu. Myšlení znamená nejen vědět, ale také a hlavně vědět, že vím. Rozvoj myšlení a prohlubování jeho účinnosti spočívá ve stále důslednějším uvědomováním a chápání sebe sama, tj. vlastního myšlení, jeho povahy, struktury, pravidel, platnosti atd. V reflexi se člověk rozbíhá ze sebe ven, tj. nezůstává v sobě, ale nespěje na druhé straně mimo sebe do okolního světa, nýbrž vrací se nějak k sobě (k něčemu v sobě): ontologickým předmětem reflexe je sám subjekt reflexe, nebo lépe a přesně ji rečeno, jsou jím akce tohoto subjektu. (To je smyslem these, ze východiskem poznání je praxe.) Ale reflexe se k sobě samé obrací jako k něčemu jinému To má dvojí stránku. Předně samu sebe resp. svůj subjekt vydává za objekt, předmět. Za druhé preparuje z průběhu akce souvislosti a struktury, k nimž se vztahuje jako k věcem okolního světa. Toto vztahování "jako" je myšlenková a pojmová intence. Intencionálním předmětem reflexe (myšlení) je svět předmětů, věcí. Tato okolnost však není ničím přirozeným, nýbrž vyvinula se historicky. Naším cílem bude ukázat, že intencionálním objektem p (předmětem) se může stát také nepředmětná stránka skutečnosti (subjektů) a vůbec sama nepredmětna skutečnost. Předmětné myšlení je takové myšlení, které supponuje předmětnost svých předmětů jako jejich vlastní, autenticky rys, naprosto nezávislý na myšlení. Ve skutečnosti však postihuje skutečnost pouze zkresleně, redukovaně, protože předmětnost je základně charakterem myšlení a nikoli skutečnosti. Použijeme-li obrazu, předmětnost je prismatem, které je pro některé stránky skutečnosti transparentní, některé při průchodu lomí (deformuje) a některé konečně vůbec ne propouští. Předmětnost myšlení je však pouze jakoby aparátem určité konstrukce, dnes už zastaralé (i když stale ve svém oboru fungující), historicky však jednou objevené a rovněž

====================
24.jpg
====================
1963 2 historicky překonatelné. Neexistuje nic takového jako "přirozené" myšlení, z něhož není "přirozeného" úniku. 4. Podstatou předmětného myšlení je myšlení předmětu, myšlení na předmět, tj. na něco, co je celé tu, před námi, co se událo, odehrálo, uskutečnilo a pokud se to ještě odehrává, pak s tako5. vou vnitřní nutností, že nelze očekávat nic překvapivě nového. Naopak, vše je jako by dáno již na počátku, průběh celého dění ja jako by vepsán do čela tohoto dění a je možno jej vidět, přečíst celý ještě dříve, než dění proběhlo. Kořeny tohoto myšlení, na něž navazuje moderní věda od Galilea, jsou dány předně v antické metafysice, ale sahají ještě daleko hlouběji do minulosti, až do do by mythických archetypů. (Navázání na výklad dr. Němce o struktuře mythu.) Vidíme, že předmětné myšlení se nevztahuje ke svým předmětům s naslouchající pozorností, s očekáváním na jejich vlastní řeč, která dosud nedospěla k svému konci. Jinými slovy, předmětné myšlení pomíjí a přímo vylučuje orientaci na nové v jeho neredukovatelnosti, nepřevoditelnosti na nic, co už bylo a je dáno. Očekávání na nové a naděje skládaná do příchodu nových věcí je dějin ně nerozlučně svázána se skutečností víry (realisované po prvé ve starém Izraeli). Předmětné myšlení tedy nutně musí být v napětí a přímo v rozporu s vírou. 6. Žijeme ve světě mocně poznamenaném prastarou tradicí předmětného myšlení, v níž moderní věda navazuje na dědictví antické metyfysiky, a přes ní ještě dále na dědictví mythického myšlení. Víra jako duchovní fenomén se zrodila v době vítězících a myšlenkově strhujících pokusů o racionalisaci mythu v metafysických konceptech. Bylo jen pochopitelné, že se ve svém vlastním myšlení pokoušela tento postup napodobit (také z apologetických důvodů). Podlomení resp. relativisace racionálního charakteru takových poku kusů, podnikaných jako myšlení víry (na př. crede quia absurdam a j.), je důsledkem neadekvátnosti předmětného myšlení, nikoli charakteru samotné víry.

====================
25.jpg
====================
1963 3 7. V minulém století se metafysika rozložila, když selhala na své vlastní půdě, totiž v moderní vědě. I když se celá záležitost připravovala již dlouho předtím, je zvláště druhá polovina 19. století svědkem hlubokého úpadku filosofie, způsobeného selháním metafysiky. Dnešní situfce je charakterisována naléhavou potřebou "nové, nemetafy sické metafysiky", "nové ontologie". Současně však také víra potřebuje nutně použít nového myšlenkového aparátu, neboť se už nadále nemůže vázat na náboženské koncepty, které se rozložily stejně jako koncepty metafysické. 8. Myšlenkový svět evropského člověka (a člověka evropskou tradicí poznamenaného) je natolik ovlivněn myšlením křesťanským, že nové řešení nutně ponese znaky, odvoditelné jen z tradice "myšlení víry" Naskýtá se obrovská možnost a příležitost, zvážit dosavadní myšlenk kovou historii a pokusit se o synthé su, která nahradí a překoná metafysiky v její funkci uprostřed vědy (a techniky), ale která se současně osvědčí jako účinný a adekvátní nástroj myšlení víry. Tímto způsobem by mohla být překonána moderní schizofrenie člověka, který jinak myslí ve světě vědy a jinak ve svém osobním, duchovním životě. už 9. Stojíme tedy před úkolem, překonat v novém duchovním, myšlenkovém, filosofickém rozvrhu selhávající předmětné myšlení, tedy před úkolem vytvořit, prohloubit, racionalisovat a všestranně prověřit jakési nové, nepředmětné myšlení. Existuje řada náběhů a pokusů, na něž je možno positivně navázat anebo které nám mohou složit alespoň jako svědectví neschůdnosti. Jak bylo naznačeno, jde hlavně o dva problémy. Především člověk ve své reflexi potřebuje novým způ sobem pochopit sám sebe; a to nebylo a není možné, nezbaví-li se radikálně všeho metafysického přístupu. (Za druhé však musí sám sebe, ale i věci pochopit a pojmout ve světě, který musí být také nově pojat. Nepředmětné myšlení musí tedy být realisováno především jako filosofie člověka, ale nemá-li tento pokus také selhat, musí být podepřen a založen na nové ontologii. 10. Abychom se lépe domluvili o tom, co je třeba chápat jako nepředmětné myšlení, potřebovali bychom už jisté zkušenosti s takovým myšlením, ale potřebovali bychom mít toto myšlení k disposici už

====================
26.jpg
====================
1963 4 v rozvinuté podobě, aby nám sloužilo jako aparát, prostředek dorozumění a porozumění. Protože však v takové situaci zdaleka nejsme a protože se nemůžeme spokojit s vágním odkazem do budoucnosti, nezbývá nám nic jiného, než se pustit do výkladu s těmi prostředky, které k disposici máme. 11. Především tedy stojíme před otázkou, jak se může nepředmětná skutečnost stát "předmětem" myšlení. Myšlenková intence nemusí mít nutně předmětnou podobu a přece se nějak vztahuje k tomu, co můžeme předběžně také nazvat "předmětem". Jinak řečeno: myšlení může být nositelem informací, které se předmětně vztahují k "věcem", ale nepředmětně se mohou vztahovat i k "ne-věcem". Přitom je třeba pamatovat, že zdaleka není nutné, aby obojí intence divergovala; ona "věc" i "nevěc" mohou být také různé stránky jediné skutečnosti. Abychom se mohli seriózně zabývat řešením uvedené otázky, jak se myšlení může intencionálně vztahovat k "ne-věci", tj. k nepředmětné stránce skutečnosti či přímo k nepředmětné skutečnosti, je třeba se předem zabývat otázkou samotné nepředmětné skutečnosti. 12. Otázkou nepředmětné skutečnosti se ovšem nemůžeme zabývat, nepoužijeme-li si aparátu, který tuto skutečnost dovede zachytit a postihnout. Z toho je zřetelně patrné, že nepředmětné myšlení nemůžeme racionálně projektovat, nýbrž že musíme přistoupit k pokusům, které teprve dodatečně theoreticky zreflektujeme. Můžeme začít jenom tak, že se pustíme do konkrétních problémů. Pro náš cíl bude stačit demonstrovat problematiku na tech významných příkladech: pojetí změny, pojetí pravdy, pojetí člověka. 13. These tuto uvedené, jak řečeno, slouží spíše k zamyšlení a nepředstavují osnovu přednášky. Ta bude založena spíše na rozboru problémů změny, pravdy a člověka, na nichž má být demonstrováno prakticky (a tedy přístupně ji) to, co bylo tak nedostatečně naznačeno v bo dech. Postup bude tedy odlišný; přesto doporučuji pozorné prostudova vání všech thesí. 14. Vedle toho doporučuji z literatury Hromádkovu inaugurační přednášku o "Problému pravdy v theologii" (vyšlo v KR, pak samostatně a bylo znovu otištěno ve sborníku Hromádkových prací "Theologie a církev"), a k ní se vížící můj článek "Pravda a skutečnost" ve

====================
27.jpg
====================
1963 5 sborníku, věnovaném Hromádkovi k 70tinám. K pojetí člověka doporučují číst Kosíkovu knížku "Dialektika konkrétního", zejména kapitol lu první a dvě poslední. K otázce změny (a akce, aktivity) literaturu neuvádím, nanejvýš Dewey, Rekonstrukce ve filosofii, str. 83-92. 15. Zcela stranou ponechávám pokusy o nepředmětné myšlení (nebo jeho theorii), jak byly podniknuty různými mysliteli, zvláště existencialistického a příbuzného charakteru. Myslím, že by nebyly instruktivní a spíše by otázku zatemnily, jestliže by jim nemohla být věnována důkladnější pozornost. Jako příklad řešení (či spíše j jen náznaku řešení) otázky v theologii může sloužit článek Käsemannův: Zum Thema der Nicht objektivierbarkeit (1953), přetištěno v souboru: Exegetische Versuche u. Besinnungen, Bd.I., 1960, S. 224-236. Praha, 6.11.1963. 1. Změna a nové a) Průběh X subjektní centrovanost b) Co to je subjekt (dvě stránky) c) Směřování intence d) Poslání 2. Člověk jako subjekt: reflexe (lidská úroveň není determinována somatikou) a) Subjekce a objekce b) Víra jako zakotvenost c) Aktivita a akce. d) Nové jako lidská perspektiva 3. e) Nové jako pravda a pravé Pravda a) Pravda jako radikální ne-věc, ne-předmět b) Pravda nemá předmětnou stránku c) Pravda ergo není subjekt, i když má subjektní charakter d) Pravda jako oslovení a výzva e) Pravda a čas; pravda a změna f) Pravda jako perspektiva člověka (7.11.63)

====================
28.jpg
====================
1963 Vážení přátelé, 6 většina z vás četla body k dnešnímu thematu; tyto body měly sloužit k jakémusi vykolíkování obvodu, tedy periferie našeho zájmu. Naznačil jsem v nich, že postup mého výkladu půjde jinou cestou. Chtěl bych totiž demonstrovat povahu předmětného (a nepředmětného) myšlení na rozboru několika problémů či problémových okruhů. To znamená především, že nechci vykládat o různých kritikách předmětného myšlení, jak je můžeme najít u řady filosofů nejnovější doby, ani o pokusech o překonání takového myšlení. V řadě případů byl důraz položen na tzv. personální vztahy, na vztahy mezi "já" a "ty", které se vymykají předmětnému myšlení. (Martin Buber, u nás Trtík.) Personální myšlení však nemůže být aplikováno na oblast přírody, tedy v přírodních vědách. Vytváří se dokonce právě naopak v oposici proti vědeckému myšlení vůbec a nepřekonává tedy, mám za to, onen rozlom, roztržku mezi dvojím typem myšlení moderního člověka. Na druhé straně v samotné vědě, uprostřed uplatňování zcela přírodovědeckých method, se objevuje a šíří problématika, kterou nelze z principiálních důvodů zvládnout tradičním předmětným myšlením. Najdeme tu pokusy dokázat, že třebas moderní fyzika musí respektovat skutečnosti, které nelze zpředmětnit. A tak ge thema "ne zpředmětnitelnost" vyrůstá ze samotné moderní přírodovědy. Mám za to, že jde o konvergující tendence, ba dokonce o v podstatě totožnou problematiku. Chci to akázat proto/ na dvojím typu příkladů, z nichž jeden bude představovat problém přírodovědecký, druhý pak problém tzv. duchovědný, resp. vůbec vědu tzv. přesahující. Protože bych těžko zvládl za jediný večer probrat obojí, navrhuji, abychom dens zůstali zcela u pojetí změny a abychom mimořádně příští středu dokončili (tj. hned za týden) výklad rozborem pojetí pravdy a člověka. Asi před měsícem ukázal dr Němec na struktuře mythu význam opakování, návratů k pravzorům či archetypům pro my thického člověka. Nebudu se k tomuto období dnes už vracet a naznačím pouze něco málo z období, kdy upadající mythus byl racionalisován ve vznikající metafysice.

====================
29.jpg
====================
1963 7 Položení otázky: změna a trvání. Co trvá uprostřed změn ? Základní these řeckých filosofů lze koncipovat jako odpovědi na tuto otázku: co je nositelem změn ? Pro Thaleta je to voda, pro Anaximandra apeiron (aoriston), pro Anaximena vzduch, pro pythagorejce číslo, pro Xenofana bůh; pro školu eleatskou je vše neměnné, pro Herakleita nic (resp. podstatou je oheň), pro Anaxagoru nekonečný počet kvalitativních prvků, pro Empedokla čtyři živly, pro Demokrita atomy atd. Pro řecké filosofy byla změna problémem filosofickým, nikoli problémem životní praxe. O změně ovšem všichni tito filosofové věděli, ale nedovedli ji pochopit jako plnou skutečnost. Někteří se pokoušeli ji deklasovat na pouhé zdání a tím vůbec odklidit; jiní jí ponechávali jakousi relativní skutečnost na okraji pravého jsoucna. A konečně někteří, chápajíce vševládnost změny, pochybovali o možnosti jejího poznání. (Kratylos.) Vyjděme na chvíli od Kratyla. Ukazování prstem: směřování. Prst se vztahuje k věci. Nejde však jen o prst: máme úmysl na věc ukázat, tedy ukázat někomu druhému. Jde o to, domluvit se s druhým o téže věci. Podle Kratyla se nejlépe domluvíme, když ukážeme prstem. To nesmíme chápat primitivně. Pochopitelně sám Kratylos také mluvil. Ale byl vůči řeči kritický. Domníval, se, že každá věc má od přírody své správné jméno, které není totožné s běžným jménem, jímž ti či oni věv nazývají. A ona přirozená správnost jmen je stejná pro všechny, pro řeky i pro barbary. Správné jméno je tedy jako ukazující prst. Je zřejmé, že ukázat je možno jen na tu věc, která tu jest, kterou máme nějak před sebou. Na tom vidíme, že herakleitovské myšlení bylo stejně předmětné jako pammaminamská metafysika, která se zrodila z elejského myšlení. Předmětné myšlení tedy myslí svůj předmět jako něco, co má celé, hotové před sebou, co je zkrátka tu, co je přítomno ve svém základu, ve své podstatě. Položme si proto otázku: jak je tu změna? Chceme-li předběžně postihnout změnu, vidíme, že změna znamená dvojí: především něco, co tu bylo, tu už není. A naopak: je tu ně-

====================
30.jpg
====================
1963 8 co, co tu nebylo. Změna znamená vždycky, že se tu objevuje něco nového. Toto nové má však dvojí podobu: to nové spočívá v tom, že tu něco je a že tu něco není (obojí na rozdíl od situace, jaká tu byla před zěněnou). Jinými slovy, nové tu je i není. Už s tohoto prvního přiblížení vidíme, do jaké nesnáze a do jakého rozporu se dostáváme. Charakter změny se svou podstatou vymyká požadavkům předmětného myšlení: změna není prostě tu, před námi, ke změně z podstaty věci náleží i něco, co tu není (tj. co tu už není nebo co tu ještě není). A pokud toto něco, co tu není, ke změně náleží právě z podstaty věci, znamená to, že změna jakožto změna není tu, že tady před námi jest jenom to, co se změně, proměně vymyká, co uprostřed změny změně nepodléhá, co se nemění, co trvá. Je tu ještě další, významnější okolnost. Mluvíme-li o změně v tom smyslu, že tu je něco, co tu nebylo, a naopak že tu není něco, co tu bylo, jde o dvojí časové určení, při čemž jedno předchází a druhé následuje. Můžeme se proto ptát, jaká je vůbec souvislost mezi tím, co v jednom okamžiku je a ve druhém není (nebo naopak). Jak může existovat souvislost mezi dvojím, když jedno z dvojího není? Jaká to je souvislost, která spojuje něco, co jest, s něčím, co není ? Zajisté mani nemůže být tato souvislost ve věci samé, protože tato věc zčásti není, tj. je zčásti ne-věc. Kdy bychom chtěli tuto souvislost hledat v tom, co je oběma okamžikům společné, čili co trvá v průběhu změny, nikterak bychom si v jádru věci nepomohli. Vždyť i nadále zůstává nevyjasněna otázka souvislosti mezi tímto trvalým a mezi tím, co (buď předem anebo potom) není. Nasnadě je řešení, které onu souvislost vidí nikoli jako objektivní, tj. ve věcech samých danou, nýbrž jako podnik subjektu, který je tvůrcem a zárukou onoho překlenutí časové "distance" mezi tím, co bylo (či nebylo), a tím, co není (či jest). Toto řešení ovšem bylo odedávna chápáno jako pouhá subjektivita, která je původcem a zdrojem zdání. O proměnlivosti světa kolem nás nelze na běžné úrovni myšlení pochybovat. Filosofie však podrobila problém tak důkladnému zkoumání, že pro maha realitu změny ne zbylo místo. Změna se tak stává pouhou nereálností, pouhým zdáním, zatím co ze samotné změny byla vyhoštěna.

====================
31.jpg
====================
1963 9

====================
32.jpg
====================
10262 LUM: O myšlení předmětném a nepredmetném Borg &'casti I. Pojeli è I love da a pravdy. Sepsáno 19. a 20. 11. 1963. Předneseno 20. 11. 1963. Listopad 1963

====================
33.jpg
====================
19.11.63 1. Zen Bodnár 2. 3. 4. y'mann člověke Vymamné duika konikhine; kontoro pozeli človère. Zarotrenit étirète & besonemists Budinemist není prázdná: ju Gray" "romet 6 "Un 5. "To pravé" danit a 6. То глан "To pravé " paks yuva a poslání étévèle, perspektiona pro élévisé Pranda jaro wadze perspeMone заво Kromédkovo pozzlé pran; aplotace 7. 8.2. Pravda Deuternich Sutéinit a pranda D W. 11. 12. 13. Je musiné prenda o prande? yen pranda prang !') Panda jars nepiedenétré deuléenon Ze mains portileniul pravoen ponar (repiedmetni) Priklad: Peter Balgha (stor. pohl. 10/1967 (8 Mr. 14-5.)

====================
34.jpg
====================
19.11.63 M. 15. Mirko umení v portihoram pran Je la steviena nějaké minor pre filofin? Stationer 2 16. [Postán] élévèle je mäni putikern Sparz v maduraher Reathish dish Pulisách. To mna mené, ie oone པ། do puačné suitz muing shanse wastykl stalin, nezávislé ne méjén, piederctine stalin, locdié denn dokonce Zr– beinisti. Tals quedunstné stánke müne Gst Zlisinána, bolsovena a quère te podstatn né mère Est casheens. Vierberné funkce myšlení a nemohon Gil pomine ружить 17. pezam: tým, Muttag také éimes ziedenstyen, do Roho so you done to repiedictuéum pertinen praného 2 porspelliz toko, Zpon daje 18. D prané čem predanétré Pranda jako poéater: je cor elementárnilo & vallimènech de den – ten (haber), dière nii poméní -

====================
35.jpg
====================
9. 11. 65 19 pravého าง 20. nem tu Pranda paro cil: realvrace toke " Pranda vako to, co Montorvèré precedens taust), istri jako misto main alotrenost. co radikálné počáter. ne paro (seas a zakotveni Jome N Andoneum! 2% hallonenit de denternisti (ostaten Dentionsti) je aprétem konsergence ре celého universa. Depy "toho pravého», pers. pealsrace "Коко глажко 22. Prvé nemure byt pravda sub23. Mem. Toménde VeMem. r ружи "Büch». Pranda (Mic) a franda (Pix) a digg من Realrare toho, "cs Gli més, vaizweiche. Zondisiz quedentnon stränderna Putzerte? Odailenost ode nieko Morieného to mamené, že spole -жум mänist destrich stabu Wen

====================
36.jpg
====================
19. 11.63 (23.) var nem éltáma (amictime). L кушка Piedevière se prander obené na suljett, anzaruge enbsdite na zpwak útronin päri & perche ratsuktersti. Se debi Mané se sabsetzen uusi augamores Wäre zuko sagitaz, 1.7. Veltniſh. sub24. Pravda jako Reproductive Dentiimit nary sez. raro sir repiedritné Dentiéussi. nema zusmého kontakte D rédum. per prwch predundQué stránce (ohérke rändru patié práné na ýbri zen zues regeltz, So to misto), V kom je inam' talé pro stéren tw, bestrarNihd. bäin! (Freien, kontreffer) んかっ! 25. Nóra Varo говорент sim voce 26. o minersální, лакабі Souscron Internist. Zen tiche veramente val se vlon (vmanenti), vétér сир leakové prèse que untai. да oberietna лаусил teg & priedenton, N Pranda osiem je v posledne rerigen misteré Denkönich, posledn e. em retreaènish. Swirl. Charraceni.)

====================
37.jpg
====================
(19.11.63 prance, than – návratuit palo rátlaní robogat Varo 27. nieks, rarotreného časovosti a nà prévé elementární Denteinert disonerts, ber nebre prenda pogamont (od miehe pebre prande additit, distanemal). 28. Castroſt a diprenost ze tech základní struktura nicho proache a ve Ve Je zuémon Mahraci Jrand peg. pindreabreci. Pranda puamenés éasivost. Kontraturst a aktuálnost zwarcz. Dissert.

====================
38.jpg
====================
20.11.63 ●1. Proti naturalizování pravo: Pravda nem réleistöité vrtalen zylemn de den – téènisti, pritsie nem součástí zimmeta Mehované, uyyjämn, absoluten räken, rag a 2. Pranda Je piledu norma, ptors Je had moter 3. h. vélivètem, had putridon & had Ystersh hat wassen ärz & mßbendami Mad Jadá to ze Dateiniſt? But Zara! Vde als mun Mayole o mir He Je mit převoditel. na Pranda Moruse zuko vladar? Hádne celémum route, mit den – teenists. Kosmologsory compère: Prenda vládne verunton, Ale zur жание For Навие? Зая Уража! эди Ear pada! Jan Háda & oblasti mimotodde, jeu juírodní

====================
39.jpg
====================
20.11.62 5. Par Are portikmont tuto panda? Je normon s našeho postikovému; värinen umönnung paidé baroni fatihinned. ſem věci vedle hem' przích věcí, hemmil épravém Dina dagsle motem našeho fimém! ре se dety find6. Pravem můžeme postihnout Jenien 7. (mometre) de, in prickbussume cosiz junéto. har, neeristyn pranda Pranda sama pravou mab neu права ра C videm. Juůže 2 と Zara' je tedy zyn, Jonaha thue se doble vubec phát? Citál & Petera Balzlynn, Kovert pranda (Slir, pohlag 1963 (c. 10, 24. 54-5). Toe owisk, odráïèm densienosti, väliln, reprodurer o obrarem!

====================
40.jpg
====================
. 10263 1963 K LVH: O myštem předmětném a nepředmětném Cast II: Pojeté člověka a foravdy Dodatečně zapsáno podle prubilen prednasten & Zircháwich 20. 11. 1963. 2 Listopad 1963

====================
41.jpg
====================
1963 20.11.63 Mezi československými filosofy, kteří se v září tr. účastnili XIII. mezinárodního filosofického kongresu v Mexiku, byl také slovenský myslitel Ján Bodnár. Ve svém článku o "Filosofii a problémech člověka" (Kultúrny život 16.11.1963 - č. 46, str.3) vzpomíná mj. na slavné historické památky kultury starých Indiánů, mamman které měl za svého pobytu v Mexiku možnost vidět a jejichž velkolepost snese srovnání s nejvýznamnějšími díly staré asyrsko-babylonské, egyptské, řecké a římské kultury. Stavitelská a sochařská díla Toltéků, Aztéků a Mayů jsou svědectvím velkého uměleckého nadání a nesmírného fysického výkonu Indiánů. A přece právě z těchto děl přímo křičí velká tragedie člověka, protože jsou zhmotněním filosofie, z níž vypadl člověk, která ztratila každý lidský aspekt a stala se nelidskou. Ján Bodnár pak vede paralelu a ukazuje, že také výtvor rukou a rozumu *** člověka naší epochy jakoby ztrácel lidské poslání, vymyká se kontrole a řízení a dělá si z člověka pouhý nástroj svého vlastníexistuje. ho pohybu. V tomto smyslu je podle Bodnára reálná analogie mezi osudem starých Aztéků a Mayů a mezi osudem naší anebo budoucích generací. A proto musí být jedním z hlavních poslání filosofie požadovat a zdůrazňovat lidskou stránku v díle, které vytváří člověk, protože všechno, co vytvoří, má smysl a hodnotu jen potud, pokud jeho život polidštuje. Tento aspekt se musí stát regulujícím faktorem rozvoje vědy a techniky, ekonomiky i kultury. Člověka poznáváme v jeho dílech, ale je třeba ho poznávat i v něm samém a v jednotě s jeho dílem, s jeho prostředím. Není nikterak náhodou, že Bodnár formuloval tyto své myšlenky v článku, který je jakýmsi zamyšlením nad knížkou Karla Kosíka o "Dialektice konkrétního. Tato knížka znamená nejen obnovení skutečné filosofické problematiky v oblasti toho, co je u nás publikováno (z marxistických posic), ale představuje radikální změnu, ba převrat v chápání člověka. Pro Kosíka je člověk skutečným subjektem společenského světa věci, významy, vztahy (tedy i ekonomické vztahy) jsou produktem společenského člověka, nikoli naopak (i když ovšem nepochybně tyto produkty zpětně působí na člověka). Svět skutečnosti (tady už nemluví Kosík výslovně o společenské skutečnosti) je procesem, v němž lidstvo a jedinec realizují svou pravdu, tj. usku• .

====================
42.jpg
====================
1963 a 20.11.63 2 tečňují polidšťování člověka. Svět skutečnosti je světem realizace pravdy, světem, v němž pravda není dána a předurčena, a jako hetová a neměnná kopírována v lidském vědomí, nýbrž v němž se pravda dějě. Proto mohou být lidské dějiny děním pravdy a dějinami pravdy. Pravda tedy není ani nedosažitelná, ani jednou pro vždy dosažitelná, nýbrž pravda sama se děje, tj. rozvíjí se a realizuje se. (Str.17.) Je docela zřejmo, že Kosík spojuje v jedno ane bo alespoň dává do nejužší souvislosti polidštění, humanizaci člověka a realizaci pravdy. Protože však člověk je vždy současně a najednou v přírodě i v dějinách (str.172), není humanizace člověka jen záležitostí společenskou, nýbrž znamená rovněž humanizaci přírody (tmtéž). Mohli bychom si použít výrazů, které u Kosíka sice nenajdeme, ale které odpovídají jeho koncepci: příroda i společnost ústí v člověka jako bytost realizující pravdu, anebo pravda se realizuje jako pravda skrze člověka jako vrchol - a dokonce mmmmm nejvyšší subjekt přírody i dějin. To však nutně znamená, že člověk není produktem přírody ani produktem dějin, ale že jak svou přírodní, tak svou společenskou danost může překračovat, přesahovat. Kosík říká, že člověk není zazděn v subjektivitě rasy, sociálnosti a dokonce ani subjektivních projektů, nýbrž že svým bytím, jímž je praxe, má schopnost překračovat svou subjektivitu a poznávat věci jak jsou. Věci však nejsou nav zájem izolovány, ale existují v totalitě, k níž náleží i sám člověk. (str.172) Poznání vesmíru a zákonitostí přírodního dění je vždy, přímo či nepřímo, také poznáváním člověka a jeho specifiky. A jestliže ani přírodní dění, ani společenská skutečnost nesetrvávají samy v sobě, ale ústí v člověka, který je přesahuje, a jestliže tento člověk dovede přesahovat svou danost čili sám sebe a tak poznávat věci jak jsou, ergo poznávat je jako směřující ven ze sebe a mimo sebe, k překonání a překročení sebe samých, znamená nutně poznání skutečnosti i poznání onoho překračování, směřování před sebe a nad sebe, kupředu - tj. směřování k realizaci pravdy věcí samých. Pravda pak ovšem nejenže není totožná s těmito věcmi ani s totalitou. světa, ale je rozvrhem překročení této totality v její danosti, je perspektivou tohoto překročení, je zdrojem vysvobození z danosti a otevřením brány z okruhu dané, hotové skutečenosti ke skutečnosti pravé, která je nerozlučnou komponentou, stránkou "věci samé" i Thera nem věci reale prých věci, ha nem vici vitee. •

====================
43.jpg
====================
1963 20.11.63 3 Tady jsem Kosíka poněkud rozvedl, domyslil, ale domnívám se, že jsem jej ne zkreslil. A v tomto domyšlení se nám otvírá cesta k tomu položení otázky, jak ji najdeme v Hromádkově myšlení. Hromádka postavil otázka, která by mohla velmi dobře navazovat na filosofické posice Kosíkovy. (Mimochodem proto právě považuji Kosíkovu poslední knížku za obrovský překom a za mimořádnou událost v dějinách našeho marxistického myšlení, protože tady teprve je vytvořena platforma společného rozhovoru. Sam se domnívám, že přes veškeré osobní kontakty a porozumění neexistuje domu tato platforma v rozhovoru s Milanem Machovcem, i když píše o dialektické theologii. ) Otázka zní asi takto: co je tato pravda, která není ztotožnitelná s daností věcí, která je přesahuje a která je zdrojem každého maminimaмamáha přesahování, realizovaného jako krok kupředu ? Jak je možno poznat tuta pravdu? Ale to je ovšem stále ještě naše, moje formulace. Jak formuluje otázku sám Hromádka ? 24.11.63 Hromádka se především ohražuje proti tzv. znaturalizování pravdy, jež by nastalo, kdybychom zahrnuli pravdu jako součást do přírody a do světa, tj. na př. do myšlení (které patří k světu). Není tedy podle něho pravda záležitostí vztahu mezi myšlením a věcmi, jak se ve filosofii traduje ve formě adekvačního pojetí od Aristotela (s náběhy již u Platona). Pravda v Hromádkově pojetí radikálně přesahuje jak myšlení, tak věci myšlené; je to svrchovaná, nejvyšší, poslední norma, absolutní zákon, absolutní zákon, který je nad světem i nad člověkem, nad přírodou i nad společností, nad lidskými činy i myšlenkami. Přitom ovšem se Hromádka opírá všemu idealismu, tj. pravda není žádnou ideální skutečností, na niž by byl svět převoditelný. Pravda oslovuje jako vladař: vládne celému světu, vší skutečnosti. V tom je skryt kosmologický aspekt: pravda má kosmický dosah, vládne celému vesmíru. Ale jak vládne ? Jak vypadá její vláda v oblasti mimolidské, jen přírodní ? Ponechme tuto otázku na chvíli stranou a zůstaňme zatím u otázky možnosti poznání pravdy. Jak lze tuto pravdu, která je zákonem, normou všeho, která vládne nade vším světem, postihnout, poznat ? Hromádka odmítá možnost, že by bylo možno se dobrat pravdy se bhlubšími úvahami o její podstatě. Protože se však k problému pravdy ve svých pracích ustavičně

====================
44.jpg
====================
1963 24.11.63 4 vrací a hojně se jím zabývá, zdá se, že není nikterak přesvědčen o zbytečnosti či nenáležitosti takových úvah. Je třeba položit tedy předem jinou otázku: jestliže úvahami o pravdě nepostihujeme skutečnou živou pravdu samu, ale jestliže současně nejsou takové úvahy beze smyslu, co jimi postihujeme ? Už tím je dána v našem položení otázky možnost, že v pojetí, které předmětně míří na pravdu (je úvahou o pravdě), postujeme vlastně nikoli tento předmět (můžeme dodat: protože vlastně nejde o žádný skutečný předmět), nýbrž něco jiného. Dříve než se vrátíme k tomuto "něčemu jinému", abychom zjistili, oč vlastně jde, můžeme předběžně vyslovit domněnku, že i opacně nelze vyloučit, že pravdu skutečně postihnout můžeme zase tak, že předmětem svého pojetí učiníme něco jiného. Podobně na př. Rádl ukazuje, že nelze pravdu pojmout jako pravdu vůbec, absolutně, ale vždycky jen jako pravdu o věcech. To ovšem není jenom otázka vijiddnosti nebo připravenosti našeho myšlení. V pozadí je nutno hledat ontologické souvislosti, Zdá se tedy, že sama pravda obrací naši pozornost k věcem, zatímco věci zase obracejí naši pozornost k pravdě. Pravda vede k věcem, věci vedou k pravdě. Jestliže to není pouhý náš dohad, pak se na této cestě můžeme snad dostat opravdu blíže k naší základní otázce: jaká je tedy povaha pravdy? A nakolik se Vibec můžeme legitimně takto ptát K ? Peter Balgha, mladý slovenský spisovatel, poukázal v článku "Hovorit pravdu" (Slevenské pohlady 1963, č.10, str. 54-5) na určitou nezávislost i realistického umění na přesném obrazu předmětů. Obraz funkční deformací proporcí, říká, která zvýrazňuje pravdivý životní pocit a vztah autora ke skutečnosti (i když klade zvýšené požadavky na vnímání) je realistický. V literární tvorbě je tomu také tak. I když nám literární dílo dá přesnou představu o traktoru nebo o půdorysu stavby, nemusí ještě vyjadřovat pravdu o lidech a o životě. Pravdivé svědectví o životě a lidských vztazích naproti tomu může dát dílo, které pracuje s vymyšlenými předměty a situacemi, stylizuje, nadsazuje, ale ve vztazích zůstává věrno pravdě. Nejde o to, říká Balgha, aby měl čtenář z popisu dřeva pocit konkrétního, tolika a tolikaletého dubového anebo jiného dřeva, je však důle-

====================
45.jpg
====================
1963 žité, aby měl ze zobrazeného člověka pocit člověka. 24.11.63 5 Jde nám o tendenci zmíněné úvahy, nikoli o vnější aparát, kterým se v úvaze pracuje. Také vztahy mají předmětný charakter (alespoň některé) a tak nám nedovolují postihnout na člověku to podstatné. Neboť člověk není pouhý předmět, pouhá věc, ba vůbec není věc jak jsme viděli na Kosíkově pojetí. Ony předměty jsou tedy nutnou padmínkou k vyjádření pravdy, ale pravda je na nich nezávislá, přesahuje je, může si k svému vyjádření, ke své "realizaci", použít i jiných předmětů. Proto je volno umělci onu předmětnou výstavbu svého díla deformovat (oproti skutečnosti), stylizovat, ba dokonce jenom symbolizovat - a přece se nevzdává možnosti postihnout těmito pomůckami, kulisami samotnou pravdu věcí. (Dokonce často právě naopak si umožnuje postižení daleko účinnější a přesvědčivější.) Tato okolnost poukazuje na to, že pravda věcí nikterak nesplývá s věcmi samými resp. (lépe a přesněji) s daností věcí. Proto postižení pravdy neznamená otisk, odliku, reprodukci vnější podoby skutečnosti. Tato vnější podoba může být, jak řečeno, deformována ve svých proporcích, může být stylizována či dokonce jen symbolizována, aniž to musí být jakoukoli překážkou v postižení samotné pravdy. Tak tedy vypadá situace v umění. Je v témž smyslu otevřena nějaká možnost pro filosofii ? Položení takové otázky musíme podrobit bližšímu ohledání. Na první pohled se může zdát, že se ptáme na možnost postižení pravdy filosofickým pokusem, který bude skutečnost jen stylizovat, ne-li symbolizovat. Tato možnost je však jen jedním případem obecnější situace, v níž skutečnost ve své danosti není naprosto jednoznačným vodítkem filosofického postižení pravdy. Volnost filosofického postihování pravdy není v jinakosti filosofického myšlení na př. vzhledem k myšlení vědeckému, nýbrž ve více značnosti vědeckého postihování vnější stránky skutečnosti - a v posledu ve více značnosti této vnější, předmětné stránky skutečnosti samé. Ale jde ještě o víc než jen o toto uvolnění filosofie od předmětné stránky skutečnosti k postihování pravdy věcí. Nepochybně to tiž i filosofické postihování pracuje s jistými pojmovými struktu-

====================
46.jpg
====================
1963 24.11.63 6 rami, které se odnášejí k věcem, k předmětům, k předmětným skutečnostem. Filosofie proto nikterak není vyvázána zcela z jakékoli zaměřenosti k předmětům. Tyto předměty mohou být oproti skutečným předmětům deformovány, stylizovány a symbolizovány. V tom případě jde o filosofující umělecké zpracování. Vlastní filosofie se nemůže nikdy vzdát korektního, tj. exaktního vztahu i k předmětným skutečnostem. (Tady je skryt problém, k němuž se ještě vrátíme.) Jestliže je tedy filosofie po této stránce determinována ve svém pojetí skutečnosti samotnou skutečností, kde je její volnost, uvolněnost, svoboda pro postihování pravdy věcí? Musí být nepochybně založena ve volnosti resp. otevřenosti, která je založena a realizována v zásahu samotné pravdy do skutečné situace. Jestliže však chce filosofie postihovat tuto otevřenost situace resp. zásah pravdy do situace či perspektivu situace v pravdě či vzhledem k pravdě, pak musí být filosofii k disposici ještě jiný apřát než aparát předmětného myšlení. Totéž ovšem, domyslíme-li věc důkladně, musí platit i pro umělecké (literární) zpracování věci, nebot i tam musí být rozvinut aparát jakéhosi ne-předmětného myšlení. Bylo by totiž vulgárním sklouznutím na původní kritisovanou posici, kdyby ony kulisy byly pochopeny jako periferie zájmu onoho uměleckého zpracování, zatím co pro centrum zájmu by se podržel rozvrh předmětného postihování. (Možno jinde rozvést.) a Naše otázka tedy musí být dále rozvinuta právě tímto směrem: nemohou být pojmové struktury, jak je známe a jak jsme se s nimi naučili až dosud pracovat, vlastně také jen čímsi předmětným, co jen slouží nepředmětnému postižení "toho pravého", tj. pravé perspektivy toho, o čem předmětně vypovídají ? Jestliže naše předmětné myšlenkové struktury mají být pochopeny jako svého druhu kulisy, znamená to hned dvojí perspektivu. Především je tu pochybnost o tom, zda užití určitých struktur je pro určitý, konkrétní případ neseno vnitřní nutností, která by vylučovala použití možných struktur jiných. Je naopak pravděpodobné, že v užití předmětné výstavby myšlenkové toho či onoho typu je určitá zásadní volnost, která umožňuje uplatnění zřetelům praktickým, tradici a pod. Na druhé straně tu musí existovat ještě jiný typ postihování .

====================
47.jpg
====================
1963 než je typ předmětný. Rozvědme poněkud tuto myšlenku. 24.11.63 7 K postižení "pravdy věcí" (jak říká Kosík) je nutno také postihnout samy věci. Můžeme si představit pojmové postižení věcí (po jejich věcné, předmětné stránce) jako jakýsi jejich model. Tento předmětný model je asi ve stejném poměru k postižení pravdy o věcech jak v jakém jsou samy věci k pravdě věcí (tj. k své pravdě). Postižení pravdy se sice proto nemůže obejít bez postižení věcí (není jinak vůbec možné), ale nemůže se na druhé straně tímto postižením věcí také vyčerpávat. Postižení toho, co je v pravdě o věcech navíc oproti postižení samotných věcí, je ovšem nedostupné předmětnému myšlenkovému aparátu, předmětnému myšlení. Musí tedy v samotném myšlení být zakotven ještě jiný princip, který nám umožňuje postihování pravdy věcí, která je čímsi víc než danost věcí. slovy Souvislost věcí je nejen předmětná, ale i nepředmětná. To znamená, že věci si navzájem nejsou jenom a výhradně vnější, nýbrž že spolu souvisí také svými ne předmětnými stránkami. Jinými slovy věci se navzájem jedna proti druhé předmětně, věcně vymezují, stojí v jakési oposici, juxtaposici, ale vedle toho a navíc si jsou vzájemně nakloněny. Tato nakloněnost k jiné věci, argo nakloněnost ke skutečnosti je nepředmětně založena v pravdě jakožto počátku každé nakloněnosti k věcem. Tato nakloněnost se realizuje v události přeábnutí, překročení, vykročení z vlastní předmětnosti, vymezenosti proti ostatnímu věcnému světu, z vlastní danosti. Této události říkáme akce: pravda uvádí věc do nevěcnosti, činí z věci nevěc tím, že se skrze ni jakožto nevěc realizuje. V tom smyslu je pravda zakotvením nepředmětné stránky věcí (ovšem speciálního typu věcí, tzv. subjektů), je zdrojem, počátkem této subjektní, vnitřní stránky, která se realizuje v akcích. A tak je pravda v poslední instanci zdrojem všech akcí, vší aktivity, všeho přesahování daností a vykračování k novému. Toto přesahování ve smyslu nakloněnosti ke skutečnosti (aby byla dotvořena, přetvořena, aby se tak přiblížila své pravé podobě) je elementárnější než jakékoli poznání pravdy věcí; každé takové poznání je jednak v samotné své existenci založeno na takovém přesahování,

====================
48.jpg
====================
K . 1963 24.11.63 25.11.63 8 ale jakožto poznání je ještě navíc pokusem o postižení konkrétního přesahování v té situaci, na níž je ve svém poznání zaměřeno. A veškeré přesahování má jakýsi integrující, integrační charakter. Pravda je tedy také počátkem, zdrojem každého integračního úsilí. Protože však každá parciální integrace nejen míří k integraci širší a universálnější, ale nadto má jenom na pozadí takového universálního zaměření k totální integritě svůj pravý smysl, je třeba přiznat pravdě základní význam pro tuto totální integritu. Pravda je zdrojem nejen každého integračního úsilí (jímž je každá akce), ale je počátkem a zdrojem také oné totální integrity. Ba víc, můžeme říci, že ona totální integrita je realizací pravdy. A tak je pravda nejen počátkem, ale také koncem, cílem. Pravda je nejen zdrojem a základem "toho pravého", tj. té pravé podoby, tváře věcí, ale zakládá také universální směřování k uskutečnění "toho pravého " v celku. V tomto smyslu je tedy pravda vskutku nepředmětnou skutečností: je čímsi, co zcela radikálně není tu. Pravda vůbec není danost. Mlumíme-li o tom, že je počátkem, pak tento počátek nesmíme chápat jako danost, tj. jako precedens, nýbrž naopak jako místo zakotvenosti všeho do budoucnosti směřujícího. Zakotvenost v pravdě je zakotveností v budoucnu, nikoli v minulosti. Když jsme mluvili o změně, šlo o to, že změna nikdy není celá tu a že to, co ze změny je tu, není změna. Nyní je celá záležitost radikalisována. Vlastní sférou nepředmětnosti je právě budoucnost, nebot to je budoucnost, která ty radikálně, tj. nijak a vůbec není tu. Tady je dokonalé převrácení veškeré perspektivy (proti antické metafysice): arché není v minulosti, nýbrž v budoucnosti. Arché je eschaton. 25.11.63 Nakloněnost ke skutečnosti se může v parciálním pohledu jevit jako divergence rozmanitých vykročení kupředu, divergence novostí. Viz na př. strom vývoje živých organismů. Ve skutečnosti tato nakloněnost ke skutečnosti (ostatní skutečnosti) je aparátem konvergence celého universa. Právě v této souvislosti můžeme mluvit o navazování jednoho "nového" na jiné "nové", a to v nesčíslných proudech, v nichž ve všech se realizuje "to pravé". Můžeme proto mluvit o dějinách "toho pravého" resp. o dějinách realizace "toho pravého". Universální konergence není dogmatickou the sí, ale je posti-

====================
49.jpg
====================
K 1963 25.11.63 9 žitelná právě v dějinách universální konveregence, v dějinéáh realizace pravdy. Dějiny ovšem třeba chápat jako dění, které má nejen vněěší, předmětnou stránku, ale také svou stránku vnitřní, nepředmětnou. Protože však dějiny nejsou subjektem, je třeba podrobit zvláštnímu velmi pozornému rozboru způsob, jakým dochází k dějinné (na rozdíl od čistě subjektní) integraci. Tak se dostáváme k otázce, které jsem se slíbil dotknout již před časem (v rozhovoru s prof. Lochmanem). Jde o otázku, zda lze pravdu pojmout jako subjekt. Jinými slovy, jde o thema "Bůh". Pravda se realizuje v dění ("pravda se děje" - jak říká Kosík), v událostech, v dějinách jako to, co "býti má". Vzniká nyní otázka, zda jsou dějiny předmětnou stránkou nepředmětné pravdy podobně jako serie činů, jednání je předmětnou stránkou subjektu, který má také vnitřní, nepředmětný charakter, nepředmětnou stránku. Jinými slovy, vzniká otázka, zda pravda je v tomto smyslu subjektem. Odpověď je možná jenom za předpokladu, že podrobně analysujeme povahu subjektu (v našem pojetí ovšem), což zde nemůžeme dostatečně provést. Nicméně je zřejmé, jak jsme potřebovali každý subjekt zakotvit v jakémsi zdroji všeho nového, všeho přesahování danosti (i vlastní danosti, předmětnosti). Tato zakotvenost byla nutná, aby se tak otevřela cesta subjektu ven z uzavřenosti vlastní situace, vlastní danosti a danosti svého světa (obsvětí), přičemž tato uzavřenost padá na vrub právě této danosti, předmětné stránce subjektu a předmětnému charakteru věcí, které jsou kolem něho. To znamená, že subjekt je neodlučně spojen s touto předmětností, že tato předmětnost je jeho vlastní jednou stránkou, že subjekt je srostlicí předmětné a nepředmětné stránky, zkrátka konkrétem. Naproti tomu pravda je oddělena ode všeho předmětného; v křesťanské dogmatické tradici je pevně zakotvena myšlenka stvořenosti věcí a tím myšlenka oddělenosti stvořitelské pravdy, Boha Stvořitele, ode všeho stvořeného. Tato oddělenost pravdy je založena právě v tom, že pravda je čistou nepředmětností, že nemá žádnou svou předmětnou stránku, že se ne zpředmětňuje ve vlastních akcích, že nemá žádný svůj vlastní zpředmětňovací (čili akční) aparát a systém. A to právě znamená, že pravda není subjekt, ale je zdrojem všech akcí subjektů. Pravda se realizuje prostřednic-

====================
50.jpg
====================
K 1963 tvím subjektů, skrze subjekty. 25. 11.63 10 (Na tomto místě sluší uvážit situaci na tzv. primordiální úrovni Akce je na všech vyšších, diferencovanějších úrovních vždycky akcí nějakého subjektu, angažovaného pravdou k tomu, aby přesáhl sám sebe, aby vykročil ze své danosti a z danosti své situace. Ale přesto je akce čímsi základnějším, elementárnějším než subjekt. Subjekt je rovněž dění, dějství, událost, je to však událost, která se dovede vrátit k sobě, navazovat na svou minulost a tak si vytvořit jakousi základnu setrvačnosti a nadále ji udržovat. Ještě před schopností vracet se k sobě je tu však již akce, která tuto schopnost nemá. I tato akce je zpředmětněním, ale předmětnost, v niž ustí, nemá samostatného trvání, nýbrž mizí, rozplývá se, rozkládá. Vzniká tak právě na tomto místě obrovský problém: bud je pravda sama schopna se zpředmětňovat alespoň na této primordiální urovni, anebo vedle pravdy existuje ještě jakýsi druhý zdroj, totiž zdroj předmětnosti, nebo jakási základní, tupá, mrtvá hladina předmětné setrvačnosti, která se potom stává stavebním kamenem vyšších útvarů a tím současně jejich zatížením. Tento druhý případ nelze považovat za přijatelný. Zbývá proto pečlivé vyšetření, jak je pravda zdrojem i každé setrvačnosti, což je součástí naší these. Centrálním problémem pro vyřešení celé otázky je problém zpředmětnění na uvedené primordiální úrovni. K tomuto problému se budeme muset někdy vrátit se vší zevrubností.) Jestliže jsme popřeli, že by pravda byla subjektem, nejen že jsme nechtěli popřít, ale ani ve skutečnosti jsme nepopřeli možnost a realitu osobních, personálních vztahů mezi pravdou a ku př. člověkem. Pravda se obrací na subjekty, tedy i na člověka, angažuje jej právě na jeho úrovně (tak jako i každý jiný subjekt angažuje na jeho úrovni), angažuje jej právě v jeho subjektnosti. Pravda má v tom smyslu subjektní charakter, neboť je čistou subjektností. Na druhé straně se i samy subjekty musejí angažovat právě jako subjekty, tj. ve své subjektnosti. Na druhé straně však přece jenom je něco popřeno. Pravda jako subjektní, nepředmětná skutečnost resp. současně zdroj vší nepředmětnosti, nepředmětné skutečnosti, nepředmětné stránky skutečnosti

====================
51.jpg
====================
1963 25. 11.63 11 nemá bezprostředního, přímého kontaktu s věcmi po jejich předmětné vnější stránce, tj. nemá žádnou možnost přistoupit k věcem (ani k subjektům) zvnějšku. Jediná cesta, která je jí otevřena, je cesta nikoprostřednictvíh subjektů, k nimž však musí přistoupit zevnitř, liv zvnějšku. Tím je škrtnuta možnost zázraků, chápaných jako vnější zásah do světa věcí. (Naproti tomu lze za zázrak považovat vlastně každý případ, kdy se objevuje něco nového, co nelze převést na nic, co tu už bylo%; jinak ovšem proti termínu "zázrak" mám výhrady.) Na tomto místě se rovněž otvírá problematika tzv. bezbrannosti boží, jak u nás o ní psal na př. K.Trusina (po Bonhoefferovi). Zbývá ještě, abychom se dotkli toho, čemu jsme zatím říkali "zakotvenost subjektu v pravdě". Touto zakotveností je víra. Víru chápeme šíř než bývá zvykem, neboť ji vidíme i na nižších úrovních subjektů, tedy i v přírodě. V tom smyslu máme za to, že víra je universální, kosmickou skutečností (kterou ovšem nesmíme zaměňovat s nějakou komsickou silou imanentního charakteru). Proto je zvláštním úkolem každého zevrubného zkoumání povahy pravdy, aby byla objasněna i povaha víry. I když se víra na úrovni reflexe zrodila někde (-y) v době soudců ve starém Izraeli, musela na něco navázat, nemohla to být skutečnost bez předpokladů. Tam šlo o událost na úrovni reflektivní, na úrovni vědomého životního zaměření. Životní zaměření před dosažením reflexe a vědomí však je také zakotveno v nepředmětné skutečnosti pravdy, a toto zakotvení je nižší úrovní víry (můžeme ovšem klidně najít jiné slovo). Pravda je vposledu zdrojem veškeré skutečnosti, nejen nepředmětných počátků nového, ale i veškeré skutečnosti předmětné, je vlastně posledním zdrojem i setrvačností. Tomuto aspektu je třeba ještě věnovat někdy jindy zvláštní pozornost, zejména ve spojitosti s problémem (již zmíněným), jak vypadá primordiální zpředmětnění v akcích nejnižší úrovně. Na tomto místě chceme poukázat jen na to, že zdrojem nebo spíše schematem a aparátem setrvačnosti jsou návraty, navracení, a že toto navracení je předpokladem a počátkem akce, která má mít možnost navázat na akci předchozí čili na svou vlastní předchůdkyni, na svou minulost a předminulost. Tato návratnost, která je základní schopností všeho, co je zakotveno v pravdě, znamená

====================
52.jpg
====================
• 1963 se 25.11.63 12 a představuje elementární skutečnost časovosti a dějinnosti, bez nichž nelze objejít při výkladu o pravdě. Pravdu nelze oddělit, distancovat od času, od dějinnosti resp. od dějin. . V tom smyslu tedy je časovost a dějinnost základní strukturou všeho jsoucna a je první (přímou) realizací pravdy resp. její předrealizací. Pravda znamená časovost a dějinnost. Možná, že právě v tom se otvírá řešení onoho dvakrát již uvedeného problému primorádiálního zpředmětnění. Pravda se děje, realizuje se v dejství, v dění. Každé dění znamená již určitou časovost, každá událost má již svůj čas. A toto elementární, primordiální dění nemá ještě v pravém slova smyslu svou předmětnou stránku, protože k tomu chybí ona integrovanost, která z konců dění, tj. z konců (rozbřednutí, rozplynutí) akcí učiní jejich předmětnou stránku. Počátkem předmětnosti je tedy ukáže-li se tato úvaha jako správná přitržení akce v jejím konci k novému počátku, tedy právě jakýsi návrat, v němž je cosi z nastalého, událého, uskutečněného pojato v novém rzběhu jako precedens, jako danost, která je k disposici, jako něco, co už je tu, co prostě je tu. Konkrétnost pravdy spočívá v tom, že se nemůže jinak realizovat než skrze subjekt, který je právě konkrétem. Aktuálnost pravdy zase spočívá v tom, že neplatí vůbec, nýbrž hic et nunc (jak říkával Rádl) a tedy pro mmd docela určitou situaci. A ovšem situace není objektivním rozložením věcí, nýbrž je umístěním subjektu (subjektů) do světa věcí (z nichž některé jsou subjekty). Situace je vždy situací subjektu nebo subjektů určitého typu, pro různé typy subjektů má situace různé vzezření, různou podobu, různou strukturu. Proto také poznávající subjekt, jímž je člověk, nemůže postihovat pravdu jinak než jako aktuální a konkrétní. To ovšem neznamená umenšení platnosti, relativisaci, zesubjektivisování pravdy, jak ji člověk poznává. To souvisí totiž s tím, že pravda vposledu není pravdou o věcech, nýbrž pravdou věcí, že není mimo věci, nýbrž s věcmi, že nenechává věci tím, čím jsou a nepotvrzuje je tak v jejich vzájemné distanci, nýbrž je pro ně perspektivou, cestou k novým vzájemným vztahům, k jejich universalisaci, cestou k světovému sjednocení, cestou kovergence, cestou vzájemné pro-existence všeho se vším (či všeho pro všechno ). A tak poznání pravdy není zaměřeno vposledu na postižení věcí, tak jak jsou, ale předpokladem aktivního přetvoření světa "v pravdě".

====================
53.jpg
====================
1963 20.11.63 13 Co lze souhrnem říci o nepředmětném myšlení? Jaké jsou perspektivy realizace toho, o čem jsme tu mluvili jen v náznacích? 1. Především si musíme uvědomit, že myslit nepředmětně neznamená skoncovat s každým předmětem myšlení. I nadále bude platit naprostá většina toho, co dnes můžeme zahrnout po pojem předmětného myšlení. Toto předmětné myšlení však nebude nadále absolutisováno, tj. nebude mít všeobecnou, universální platnost, ale jeho platnost bude mít docela určité meze. Předmětné myšlení bude velmi významnou myšlenkovou methodou, ale pouze jednou z řady method. V určitých sférách myšlenkové práce nebude vhodné, aby bylo aplikováno, v některých to dokonce nebude ani možné. 2. Nepředmětné myšlení je pouze prozatímní název, který bude maset být vystřídán názvem případnějším; tohle je zatím jen negace, negativní pojem. Kromě toho je velmi pravděpodobné, že nepůjde o jediný typ, nýbrž o celou řadu typů. Pokusme se několik z nich naznačit. a) b) nutnou a trvaSamo předmětné myšlení, které bude jak řečeno lou součástí toho, čemu teď říkáme předběžně "nepředmětné" myšlení, bude muset být přetvořeno, reformováno. I v rámci předmětného myšlení je možno se oprostit od metafysiky, tj. od určitých rámcových metafysických konstrukcí, které až dosud stojí v pozadí našeho mammadmáha běžného i vědeckého myšlení. V tomto přepracování sehraje po mém soudu významnou úlohu dialektika. Jinými slovy, dialektika je schopna účinně přetvořit náš myšlenkový aparát, pokud zůstává v rámci předmětného myšlení, tím že jej zbavuje metafysických a mechanistických prvků. Ukázali jsme si, že vedle předmětné intence se myšlení vyznačuje také intencemi nepředmětnými. Jedním z nejdůležitějších úkolů dnešních filosofů bude analysa těchto nepředmětných intencí. Mnoho z toho bylo dosad dost nediferencovaně až primitivně zahrnováno do oblastí tzv. podvědomí (E" medom), domibu c) Nepředmětná intence jednoho typu zprostředkuje prosté sdělení,

====================
54.jpg
====================
1963 20.11.63 14 které by mohlo mít také předmětnou formu. Odedávna je této methody používáno tam, kde má právě okolnost, že je předávána informace, ujít očím nějakého kontrolního orgánu, censury a pod. Naopak je tento typ nepředmětné intence nechtěným a dokonce obávaným a vypuzovaným průvodcem každého předmětného myšlení dokonce i tam, kde reflexe dosahuje vrcholů a kdy se myšlení pokouší samo sebe uzavřít v systém, založený na pevnách a průhledných axiomatech. základní vědecké Všechno immosominka tázání je pokusem ozřejmit tzv. zamlčené předpoklady; toto ozřejmení až dosud mělo vždy podobu umělého až třebas i násilného zpředmětnění. d) Jiný typ nepředmětné intence je jakýmsi "přesvědčivým sdělením postoje". Tato intence není převoditelná do předmětné formy, ale je velice sugestibilní. Je Vám jistě známo, že právě tak, jako jsou různé geometrie, jsou i různé logiky. Že na dlouhá staletí i tisíciletí převládla a zvítězila geometrie euklidovská a logika aristotelská, souvisí nejen s praxí, jak se běžně, ale nepřesně říká, nýbrž právě s jakousi větší sugestibilitou, přesvěd čivostí těchto myšlenkových aparátů. e) Další typ nepředmětné intence je "zakotvenost v perspektivě " ne bo "zapojenost na perspektivu, na program". Od předchozí se liší otevřeností do budoucnosti. Jistě jste si povšimli, že zcela vynechávám oblast augamanámú pocitů, dojmů, chutí či nechutí. Činím tak úmysléně, protože mi jde o myšlení. Také jsem vybral případy příklady nepředmětné intence jen namátkou a spíš jako model. značně 3. Musíme si uvědomit, že oblast myšlení je čímsi samostatným a že se může obejít nejen bez předmětů intence jako svého předpokladu (tj. že si tyto předměty může pro své potřeby vytvořit), ale že může být hrou bez jakéhokoli nároku na nějakou další platnost. Hra provází člověka od dětství po celý život; myšlení jako hra může být významným tréningem. V rozvoji nepředmětného myšlení budou mít modelové hry nepochybně významnou úlohu. 4. Smyslem těchto úvah je poněkud zproblematisovat samozřejmost, s jakou používáme svého typu myšlení. Theologie viz Käsemann. -

====================
55.jpg
====================
10264 Diskuse drimer prednáškámn Lut předmětném a repiedonetném Aystem Firehave 13.11. 1963. 20.11.1963 Listopad 1963

====================
56.jpg
====================
Distan Milo arre, noétos, alterite, antsiit for Sante fotol [Christ] 13.11.63 cdition necurère de presenet, myšlení nedůvěrn вый Jarly mily se nám nepodarin formatores (Tersonile) Ptohatost atatu Jonéini käimerore. приране in vesperpatch) (reformurine si repeden. Möllinn) abruché oblast – vide same genie co můre filosof, metoſpect inter Я проблеста врме (сапрова 4 (Carporter) prète. "раво провей и Елениці зейне Var Habo (poraine) ostrofremd per connatural statem) välze ze siden beting näläinte, Molopol se resigninal dazol filedních parwi orwire. vic same obene in rataraseul Konvetin) Sterém ünchen N

====================
57.jpg
====================
(2 . nave Sehr Poron: porail potaan Medorle Kalas entelectie arin. vva prevedené do boju précé дружнок paké je pravé denn tions. ale: math ra hranicens fossi nové yuthere з he Wooninche sedem Treály called 식 prèiem reálnosti Struktur Erzersele ·7. Themes: proli Dokum & Wie mil nerbrécel tuto pudu main rossal ratar ne jeden WH Milos Mední den a mesile gration &ares

====================
58.jpg
====================
Dr Sanda Didence. (Koncepträlen, Esmiri zil. mitz vermin 20.19.63 posté oprávominost) je regertokilii (nejen vridiné a pravd) endence, samang mat shoda mplemí a Dent. (nedovede u srede friedstavil) (loguera prance) . apen Praveres obrazy v mysli Creppre Nwah ponémém (reflex) ↓ Dentionist a teprve par, ie to pron Jūűcsben, ſälkommert obraz) pravda vidi saných ale v lo je soda Buck Part X (Brid vicege) remiſieme pochtonal (jest» – Verne, swesen zuribem o demenit " Grandr fronde se dije do dost dobie vechépu toho Mureuil sex to nem, nemohen se jar beg moke veder, is n jednon uden term, jestlive tag nemen me (1 ničeho reálného, co mém ba otom prea nemoreme ald)

====================
59.jpg
====================
dini – ponové téèro rachytitelné vě Afta herbale be etr W Haper (od popane) se navrátil & předstay (zvni) do res se obrint Junar to ryce & Detérnot reconceptualisovatelné (konci vrstah mew lidmi, bénicolé dés) do varé unity o frando-sch redéch věda (yrocích) asvomalvare therive matematické) taminaci very v 3. mobi Autonomie γαλα bude rec reprednétného myšlení Du x Es (Buber) гле poure vtáracích nebo volacích vetése (mixt x) nicerat odporèdo fame, już o, że Low Yak Vane M

====================
60.jpg
====================
3 Balaba's Analogue histor. i vocialvans Spiker Hou reformare fovahe Jinke New. dvalertire Nypel, Marx, Ewes Хере, duras ne dem a vig ~ л ne prael nepace (soular жрасс че none) vrámci prasné piramotného charkorn (novoplatonen' & soncane) Ангай me har, is bychom site re mich tradin urcové bog porozuming plodne rowna lourrétur práce Madver & Prismo Zircometnim zrusté & trader Pisno jest quedetem subjektui dèní na Piestandé povine Maavee [Společensh' a peowner undowanélu Stránka nch Ida kommniti charakter untri musi nést streitu ventiniho nasazení

====================
61.jpg
====================
2 Voláil – Cope prance? House Solol ( suziben dare entsetz proč 2 adlient mimolidon voist? pranca ve bearém zaloné ● Munder Baner zlo дли пасси Sovét-minora'duirt Lar to se nedá se stasné lehko sabourat meda vto do narusté prádl Catonon more June undès nario, unde se podcent) Kuthan Esten json daiz verné a ron Precis Convergence Kager al Zarras francre einer keela mahinagen pennis je ne sui réirich (skeien chvili)

====================
62.jpg
====================
mänist naprosté analogie men Voriením a Cávratem. (nmi) perances je punogokrom neiche fornire předpokladem Pravda. (vede nés le vicem foném ne & sobé sam samé obrácenír pravené Muuribem au replänzenden (re frontibién otréani) ofrécem Parkieck photog pröel (jen mecuma) Y'ror počel Vrol je rachsením celého mylenkosiko pornen. makemeldt se ramèrà fin se porbonn yhomer Jummaer & prance puro suljett Pranaa yar undel zmeren! ne villtari lyrelish late gown! Je pravdu nemurene priedenctuéроговать Subotim Jole X storien!)

====================
IMG_2023_01_31_14_49_14S.jpg
====================
13.11.1963 O myšlení předmětném a tzv.nepředmětném /Ladislav He jdánek/ Foznámka:Předložený text představuje themata, eventuálně these k promyšlení, mil nikoli sylabus přednášky, jejíž struktura bude poněkud odchylná. 1. o to je myšlení. Jde o historický jev, který jednou začal existovat. Jeho podsta tou je reflexe, tj. schopnost obrátit pozornost a podržet ve vědomí zaměřenost m néjen už k vně jím předmětům, ale k sobě jakožto k subjektu. Myšlení znamená néjen védet, ale také hlavně vědět, že vím. Rozvoj myšlení a prohlubování jeho účinnosti spočívá ve stále důslednějším uvědomováním a chápaní sebe sama, tj, vlastního myšlení, jeho povahy, struktury, pravidel, platnosti atd. 20 V reflexi se člověk rozbíhá ze sebe ven, tj, nezůstává v sobě, alenespěje na druhé mimo sebe do okolního světa, nýbrž vrací se nějak k sobě/k něčemu v sobě/: ontologickým předmětem reflexe je sám subjekt reflexe, nebo lépe a přesně ji řečeno, jsou jím akce tohoto subjektu./To je smyslem these, že východiskem poznár je praxe/. Ale reflexe se k sobě samé obrací jako k něčemu jinému. To má dvojí stránku. Předně samu sebe resp.svůj subjekt vydává za objekt, předmět. Za druhé preparuje z průběhu akce souvislosti a struktury, k nimž se vztahuje jako k vi věcem okolního světa,foto vztahování,, jako,, je myšlenková a pojmová intence. Intencionálním předmětem reflexe/myšlení/ je svět předmětů, věcí. Tato okolnost však není ničím přirozeným, nýbrž vyvinula se historicky. Naším cílem je ukáz že intencionálním předmětem se může stát také nepředmětná stránka skutečnost. /subjektů/a vůbec sama nepředmětná skutečnost. 3. Předmětné myšlení je takové myšlení, které supponuje předmětnost svých předmět jako jejich vlastní, autentický rys,neprosto nezávislý na myšlení. Ve skutečnos však postihuje skutečnost pouze skresleně, redukovaně, protože předmetnost je z kladně charakterem myšlení a nikoli skutečnosti. Použijeme-li obrazu, předmětno je prismatem, které je pro některé stránky skutečnosti transparentní, některé při průchodu lomí a některé konečně vůbec nepropouští. Předmětnost myšlení je však pouze jakoby aparátem určité konstrukce, dnes už zastaralé/i když stále ve svém oboru fungující/, historicky však jednou objevené a rovněž historicky překonatelné.Neexistuje nic takového jako,,přirozené myšlení,,,znx z něhož není přirozeného úniku. 4o

====================
IMG_2023_01_31_14_49_45S.jpg
====================
6. 7. 8. Podstatou předmětného myšlení je myšlení předmětu, myšlení na předmět t.j. na něco, co je celé tu,před námi, co se událo, odehrálo, uskutečnilo a pokud se to ještě odehrává, pak s takovou vnitřní nutností, že nelze skai očekávat nie nového. Naopak, vše je jakoby dáno již na počátku, průběh ce lého dění je jakoby vepsán do čela tohoto dění a je možno je vidět, přečíst celý ještě dříve, než dění proběhlo. ořeny tohoto myšlení,na něž navazuje moderní věda od Galilea, jsou dány předně v antické metafyzice, ale sahají ještě daleko hlouběji do minulosti, až do doby mythických archetypů./Navázaní na výklad "r.Němce o struktuře mythu/ 5. Vidíme, že předmětné myšlení se nevztahuje ke svým předmětům s naslou chající pozorností, s očekáváním na jejich vlastní řeč, která dosud nedost spěla k svému konci. Jinými slovy, předmětné myšlení pomíjí a přímo vyluě čuje orientaci na nové v jeho neredukovatelnosti, nepřevoditelnosti na t nic, co už bylo a je dáno. Očekávání na nové a naděje skládaná do příchodu nových věcí je dějinně nerozlučně svázaná se skutečnosti víry/realizované po prvé ve starém Izraeli/Předmětné myšlení tedy nutně musí být v napětí a přímo v rozporu s virou./ Žijeme ve světě mocně poznamenaném prastarou tradicí předmětného my ě-lení, v níž moderní věda navazuje na dědictví antické metafysiky a přes ní ještě dále na dědictví mythického myšlení.Víra jako duchovní fenomén se zrodila v době vítězících a myšlenkově strhujících pokusů os racionalisaci mythu v netafy sických konceptech. Bylo jen pochopitelné, že se ve svém vlastním myšlení pokoušela tento postup napodobit/také z apologetických důvodů/.Podlomení resp.relativisace racionálního hak charakteru takových pokusů, podnikaných jako myšlení víry,/na př.credo quia absurdum, aj./je důsledkem neadekvátnosti předmětného myšlení, nikol: charakteru samotné víry. V minulém století se metafysika rozložila,když selhala na své vlastní půdě, totiž v moderní vědě,I když se celá záležitost připravovala již dlouho před tím, je zvláště druhá polovina 19.století svědkem hlubokého úpadku filosofie, způsobeného selháním metafysiky. Dnešní situace je charakterizována naléhavou potřebou,,nové nemetafyzické metafyziky,,, "nové ontologie". Současně však také víra potřebuje nutně použít nového myšlenkového aparátu, neboť se už nadále nemůže vázat na náboženské koncepty, které se rozložily stejně jako koncepty metafy sické. Myšlenkový svět evropského člověka/a člověka evropskou tradicí poznamenaného/je natolik ovlivněn myšlením křesťanským, že nové řešení nutně ponese znaky, odvoditelné jen z tradice "myšlení víry. Naskýtá se obrovská možnost a příležitost, zvážit dosavadní myšlenkovou historii a pokusit se o synthésu, která nahradí a překoná metafysiku v její funkci uprostřed vědy/a techniky/, ale která se součastně osvědčí jako účinný

====================
IMG_2023_01_31_14_50_00S.jpg
====================
a adekvátní nástroj myšlení víry, Tímto způsobem by mohla být překonána mo derní schizofrenie člověka, který jinak myslí ve světé vedy a jinak ve svén osobním, duchovním životě. 9. Stojíme tedy před úkolem,překonat v novém duchovním, myšlenkovém, filosofic kém rozvrhu selhávající předmětné myšlení, tedy před ukolem vytvořit,pro hloubit, racionalizovat a všestranně prověřit jakési nové, nepředmětné myš lení.Existuje řada náběhů a pokusů, na něž je možno positivně navázat anebo které nám mohou sloužit alespon jako svědectví neschůdnosti. Jak bylo už naznačeno, jde hlavně o dva problémy. Především člověk ve své reflexi potřeby je novým způsobem pochopit sám sebe, a to nebylo a není možné, nezbaví-11 se radikálně všeho metafysického přístupu. 4a druhé však musí sám sebe, ale i věci pochopit a pojmout ve světě,který musí být také nově pojat. Nepřed mětné myšlení musí tedy být realizováno především jako filosofie člověka, ale nemá-li tento pokus také selhat, musí být podepřen a založen na nové ontologii. 10. Abychom se lépe domluvili o tom, co je třeba chápat jako nepředmětné myšle potřebovali bychom už jisté zkušenosti s takovým myšlením ale potřeboval bychom mit toto myšlení k disposici už v tozvinuté podobě, aby nám sloužil jako aparát, prostředek k dorozumění a porozumění. Protože však v takové situaci zdaleka nejsme a protože se nemůžeme spokojit s vágním odkazem do budoucnosti,nezbývá nám nic jiného, než se pustit do výkladu s těmi. prostředky, které k disposici máme. 11. Především stojíme před otázkou, jak se může nepředmětná skutečnost stát "předmětem myšlení". Myšlenková intence nemusí mít nutně předmětnou podo a přece se nějak vztahuje k tomu, co můžeme předběžně také nazvat,,předmětem,,. Jinak řečeno myšlení může být nositelem informací, které se před mětně vztahují k "věcem", ale nepředmětně se mohou vztahovat i k,,ne-vě. Přitom je třeba pamatovat, že zdaleka není nutné, aby obojí intence diverge vala,ona " věc" i "nevěe" mohou být také různé stránky jediné skutečnosti Abychom se mohli seriozně zabývat řešením uvedené otázky, jak se myšlení může intencionálně vztahovat k fl nevěci", t. Jek nepředmětnésiisstránce skutečnosti či přímo k nepředmětné skutečnosti, je třeba se předem zabývat otázkou samotné nepředmětné skutečnosti. 12, Otázkou nepředmětné skutečnosti se ovšem nemůžeme zabývat, nepoužijeme-li si aparátu, který tuto skutečnost dovede zachytit a postihnout. Z tohoto je zře telně patrné, že nepředmětné myšlení nemůžeme racionálně projektovat, nýbrž že musíme přistoupit k pokusům, které teprve dodatečně thepreticky zreflektu jeme.Můžeme začít jenom tak, že se pustíme do konkrétních problémů. Pro náš cil bude stačit demonstrovat problematiku na třech významných příkladech: Pojetí změny, pojetí pravdy, pojetí člověka. 13. These tuto uvedené, jak řečeno, slouží spíše k zamyšlení a nepředstavují osnovu přednášky.Ta bude založena spíše na rozboru problémů změny, pravdy, a člověka, na nichž má být demonstrováno prakticky/a tedy přístupně ji/ to, co bylo tak nedostatečně naznačeno v bodech. "ostup bude tedy odlišný, přesto doporučuji po zorné prostudování všech thesi. 14. Doporučuji z literatury Hromádkovu inaugurační přednášku o "Problému pravdy' /vyšlo v KR, pak samostatně a bylo znovu otištěno ve sborníku Hromádkových prací,,Theologie a církev/,a k ní se vižící můj článek,,Pravda a skutečno: ve sborníku, věnovaném Hromádkovi k 70 tinám. pojetí člověka doporučuji Kosíkovu knížku "Dialektika konkretního", zejména kapitolu první a poslední dvě. otázce změny/a akce, aktivity/literaturu neuvádím, nanejvýš Dewey, Rekonstrukce ve filosofii, str 83-92

====================
IMG_2023_01_31_14_50_08S.jpg
====================
15 Zcela stranou ponechávám pokusy o nepředmětné myšlení/nebo jeho theorii/, jak byky podniknuty různými mysliteli, zvláště existencialistického a příbi ného charakteru. Myslím, že by nebyly instruktivní a spíše by otázku za temnily, jestliže by jim nemohla být věnována důkladná pozornost. Jako příklad řešení/či spíše jen náznaku řešení/otázky v theologii může sloužit článek Käemannův: Zum Thema des Nichtobjektivierbarkeit/1953/ Přetištěno v souboru:Exegetische Versuche n.Besinnungen, Ed.I,s.224-236 /Göttingen 1960/